Srdce na pravém místě

recenze

Co mě naučil tučňák (2016) 4 z 5

/ monushka

Přátelství, vzniklá v těžkých životních chvílích, jsou přátelství, jejichž pouta se jen tak nezpřetrhají. Taková přátelství trvají navždy. Ačkoliv se říká, že nejlepším přítelem člověka je pes, ne vždy tomu tak musí být. V knize s názvem Co mě naučil tučňák nás Tom Michell přesvědčí o tom, že i tučňák se může stát skutečným přítelem.

Ano, čtete dobře, hlavním hrdinou knihy je skutečně tučňák. Juan Salvador. Ačkoliv v nejednom čtenáři toto jméno může evokovat nějakou přeslazenou postavu z telenovely, není tomu tak. Juan Salvador je totiž maximálně šedesát centimetrů vysoký, maximálně šest kilo těžký a má zvláštní chůzi. A byl zachráněn od jisté smrti.

Ve vyprávění se vrátíme skoro čtyřicet let zpátky do minulosti. Ocitneme se v Jižní Americe. Zachráncem tučňáka se stal mladík, který přicestoval z Londýna do Jižní Ameriky ne za velkým dobrodružstvím, jak bychom si mohli myslet, ale za účelem vzdělávání dospívajících žáků. Jednoho dne se ale jeho život změní a do života se mu náhodou připlete tučňák, který však nemá daleko ke smrti. Přesto se Tom, jak se mladík jmenuje, rozhodne k nejbláznivější věci, jaká ho mohla v tu chvíli napadnout - tučňáka s sebou odnese a rozhodne se ho zachránit. A co víc, s tučňákem se dokonce rozhodne i cestovat do Argentiny.

A tak je čtenář vtažen do děje a stane se nadšeným pozorovatelem toho, do jakých groteskních situací se může člověk, díky ne zrovna často se vyskytujícímu domácímu mazlíčkovi dostat. Tučňák je úplně něco jiného než rybičky v akváriu, kterým stačí nasypat krmení a občas je vyčistit. Tučňák je daleko tvrdší oříšek, hlavně proto, že nevíte, jak se v dané chvíli zachová a co od něho můžete očekávat. Lze si vůbec tučňáka nějak ochočit?

Myslím si, že kdyby autor tento dobrodružný biografický příběh představil světu v tu dobu, kdy se stal, mnoho lidí by mu nevěřilo. Hlavně z toho důvodu, že před čtyřiceti lety měli lidé spoustu jiných věcí na starosti, takže by takovému příběhu nevěnovali spoustu pozornosti. Tím, jak se v dnešním uspěchaném světě víc a víc navracíme a upínáme k přírodě, přijde nám příběh naprosto fascinující, téměř neuvěřitelný a z toho důvodu se mu naplno poddáme a kroutíme hlavou, jak to vůbec bylo možné.

V tomto příběhu se mi líbily oční dialogy, které mezi sebou Tom a Juan vedli. Stačilo se jen podívat druhému do očí a oba měli jasno. Musím se přiznat, že Juan si našel cestu k mému srdci. Až mi příště dcerka vysloví své přání, že by chtěla mít ve vaně delfína, nebudu se uchechtávat, ale představím si, jak by to vlastně vypadalo.

Ačkoliv chvílemi se mi zdálo, že se autor často opakuje, kniha mě bavila. Výhodu vidím v tom, že kniha není obsahově příliš rozsáhlá, kdyby byla, ztratila by na svém kouzle. Takto se autor vypsal bez zbytečných zdlouhavých a nezajímavých věcí. Některé kapitoly jsem četla i své pětileté dceři, a ta byla nadšená. Takže už si nepřeje delfína do vany, ale tučňáka k sobě do pokojíčku.

Nakladatelství: Noxi
Rok vydání: 2016
Počet stran: 208
Překlad: Irena Steinerová