Spravedlnost: Co je správné dělat

recenze

Spravedlnost: Co je správné dělat (2015) / Miliarda
Spravedlnost: Co je správné dělat
Představte si následující situaci. Vaše loď ztroskotala na moři a Vy jste společně s dalšími třemi přeživšími našli útočiště v záchranném člunu. Nemáte jak si přivolat pomoc a po pár dnech Vám navíc dojdou veškeré potraviny a tekutiny a neexistuje způsob jak si obstarat další. Hladoví a žízniví čekáte marně na záchranu, která nepřichází. Všimnete si však, že jeden z členů posádky záchranného člunu je na tom zdravotně velice špatně a existujete velmi vysoká pravděpodobnost, že se nedožije dalšího dne. V případě, že se ostatní členové posádky, včetně Vás, rozhodnou nic nedělat, velice pravděpodobně všichni do pár dnů zemřete. Existuje však alternativa. Usmrcení skomírající člena posádky (zcela logicky proti jeho vůli) a využití jeho mrtvého těla k nasycení ostatních. Využití této alternativy by sice značně zvýšilo šance ostatních členů posádky na záchranu, avšak bylo by takové jednání morálně ospravedlnitelné? A změnil by se Váš pohled na věc, kdyby umírající člen posádky (vědom si vlastní blízké smrti) souhlasil s jeho usmrcením a využitím svého těla výše popsaným způsobem? Změnilo by se Vaše stanovisko, kdybyste věděli, že umírající člen posádky je sirotkem, přičemž ostatní členové posádky, včetně Vás, mají rozsáhlé rodiny a několik dětí?

U žádného z výše popsaných příkladů neexistuje „univerzální pravda“, která by deklarovala, kdy je usmrcení člena posádky morálně ospravedlnitelné, popř. že není ospravedlnitelné za žádných okolností, čehož si je této knihy velmi dobře vědom a dokáže s tím skvěle pracovat. Na výše popsaném příkladu z jeho knihy (včetně jeho jednotlivých modifikací) lze jasně ukázat, že takřka jakákoliv jeho drobná nuance může zcela zásadním způsobem změnit názor čtenáře na to jaké jednání lze považovat za spravedlivé či morálně ospravedlnitelné a jaké již nikoliv, a proto je celá kniha záměrně koncipována tak, aby si čtenář vytvořil vlastní úsudek na pojem spravedlnost a jeho jednotlivá pojetí. Ostatně s ohledem na profesní zaměření autora a rovněž s přihlédnutím ke stylu jeho publikační a především přednáškové činnosti, se tomuto pojetí knihy nelze divit.

Těžko bychom pro hodnocenou publikaci hledali více přiléhavý název než právě „Spravedlnost: co je správné dělat“. Kniha totiž do značné míry navazuje a v některých částech i kopíruje cyklus přednášek autora s názvem „Justice: What is the right thing to do?“ (dostupné volně pod stejným názvem na kanále youtube) přednášených na Harvardské univerzitě. Erudice autora v problematice, která je stěžejním tématem knihy je přitom nezpochybnitelná. Prof. Sandel se dané problematice věnuje více takřka 40 let, od roku 1980 vyučuje současnou politickou filosofii na Harvardu, je členem American Academy of Arts and Sciences, tedy čestné organizace sdružující významné vědce, veřejné činitele, podnikatele a umělce a se svými přednáškami v oblasti spravedlnosti a morálky vystupuje na prestižních univerzitách po celém světě (v roce 2016 byl mimo jiné hostem právnické fakulty UK v Praze se svou přednáškou na téma What Money Can’t Buy: The Moral Limits of Markets).

Jak jsem již uvedl, je ideovým podkladem pro hodnocenou knihu kurz s názvem „Justice: What is the right thing to do?“, který prof. Sandel vyučuje na Harvardské univerzitě více než 2 desetiletí. Pro svou jedinečnost a neortodoxní pojetí přednášek je zcela po právu jedním z nejvíce navštěvovaných kurzů na Harvardu. Tento kurz je totiž specifický hlubokou interakcí mezi přednášejícím a studenty a studenty navzájem, přičemž hlavní roli hraje právě názorová polemika účastníků debaty s cílem rozvinout ve studentech kritické myšlení a utvořit si vlastní názor na přednášenou problematiku.

Stejný cíl si ostatně klade i recenzovaná kniha, která je de facto knižním zpracováním cit. kurzu. Jak již název napovídá, věnuje se kniha především tématu spravedlnost a s tím spojenými morálními problémy. Popsané morální problémy jsou jak skutečné, viz. shora popsaný případ ztroskotané lodi, který se v roce 1884 skutečně stal, tak i fiktivní, která jsou však přes svůj fiktivní charakter pro právě probírané téma nesmírně přiléhavé. Ostatně knize lze co do hlavní tématické linky, tj. pojetí spravedlnosti a řešení nejožehavějších morálních otázek vytknout skutečně velmi málo. Ocenit lze především velice dobrou strukturu jednotlivých kapitol a jejich vzájemného navázání. Ačkoliv vysvětlení pojmu spravedlnost a jednotlivých náhledů na něj je záležitostí vysoce obtížnou, vytěžil autor v 10 kapitolách knihy tvz. z minima maximum. Na omezeném prostoru cca. 300 stránek vcelku podrobně, ale zároveň velmi čtivě dokázal popsat 3 hlavní přístupy k pojmu spravedlnost. V první části knihy se věnuje přístupu označovanému jako utilitarismus, který tvrdí, že spravedlnost znamená maximalizaci užitku či blahobytu, tedy co největší štěstí pro co největší počet. V druhé části pak pojetí spravedlnosti prezentované politickým filosofem Johnem Rawlesem, který ztotožňuje spravedlnost s respektováním svobody volby a třetí část je věnována Aristotelovu pojetí spravedlnosti, které říká, že spravedlnost ukládá pěstování ctností a uvažování o obecném dobru.

Ačkoliv pozorný čtenář zajisté odhalí, který z těchto 3 náhledů na spravedlnost autor preferuje, rozhodně mu názor autora není podsouván jako správný a je ponecháno na preferencích a uvážení čtenáře, který přístup ke spravedlnosti je mu nejbližší. Ostatně lze kvitovat s povděkem rovněž skutečnost, že pojetí spravedlnosti, jež rozhodně nejsou autorovi blízké, dostávají v knize přibližně stejný prostor jako pojetí, jež autor preferuje. Každé výše popsané pojetí spravedlnosti je přitom konfrontováno s nějakou ožehavou morální otázkou. Je velkým pozitivem, že spektrum morálních otázek popsaných v knize, které hýbou dnešní společností, je velmi široké a různorodé. Autor totiž dává na jednu stranu prostor jak „velkým“ morálním problémům dnešní společnosti, jako je nerovnost v příjmech, přípustnost homosexuálních sňatků či potratů, ale na stranu druhou nastiňuje i problémy „malé“, problémy každodenní, jako je smysl sportovních her, pouta rodinné solidarity apod. Velkým pozitivem je rovněž práce se zdroji, která je na velmi vysoké úrovni. Každý morální problém je totiž podložen minimálně jedním, povětšinou však více relevantními a vysoce přiléhavými zdroji z nejrůznějších oblastí, od judikatury Nejvyššího soudu USA, přes články renomovaných periodik po filosofické spisy, což lze jednoznačně považovat za přidanou hodnotu knihy.

Přes velmi dobře zpracovanou hlavní tématickou linku knihy, však nelze nevytknout jisté její nedostatky. Pominu fakt, že kniha neodráží jedinečnou atmosféru výše zmíněného kurzu prof. Sandela, který je jakýmsi ideovým východiskem knihy, neboť její zachycení by bylo nesmírně složité, ne – li zcela nemožné. Přestože kniha na rozdíl od kurzu není založena na věcné polemice ohledně nastíněných morálních otázek, určitě by jí prospělo, kdyby autor v protikladu ke svým názorům přiblížil i názory svých studentů z odpřednášených kurzů a dal je do polemiky s názorem svým. Byť některé názory studentů jsou v knize lehce přiblíženy, je jich velmi poskrovnu, což je však značná škoda, neboť tato názorová dialektika by byla pro některé pasáže knihy značným oživením. Přestože kniha má být jakýmsi úvodem do politické filosofie, morálky a má poskytnout čtenáři náhled na základní pojetí pojmu spravedlnost, popř. tato pojetí dát do konfliktu se současnými morálními otázkami společnosti, nevyvaroval se autor občasnému „sklouzávání“ k nadměrnému filosofování, které by se hodilo spíš k učebnicím filosofie než tomuto typu knihy, která je určena jak pro studenty práv či studenty politické filosofie, kteří se s však uvedenou problematikou teprve seznamují, tak i pro laické čtenáře. Konkrétně popis pojetí spravedlnosti ze strany Immanuela Kanta či některých dalších velikánů filosofie je pojat natolik filosoficky, že by se určitě nic nestalo, kdyby v knize zcela chyběl nebo byl značně zestručněn.

Přes tyto drobné výhrady lze však knihu hodnotit velice pozitivně. Argumentační preciznost z knihy přímo vyzařuje a přestože by mohla být jakousi exhibicí autora k přednesení svého názoru na pojetí spravedlnosti, je jejím pravým opakem. Flagrantním znakem knihy je totiž zdůraznění potřeby debaty a konstruktivní věcné oponentury a schopnosti přijmout cizí názor, pokud se opírá o relevantní fakta.

Koho zajímají aktuální „tíživé“ morální otázky, od zavedení povinné vojenské služby po roli náboženství v politice, a nechce na ně přejímat názor ostatních, ale utvořit si vlastní, rozhodně by neměl s obstaráním této knihy váhat. Rozhodně její četbou neprohloupí a nadto si vyzkouší, jak by jeho názory obstály v „čelním střetu“ s nejožehavějšími morálními dilematy.

Komentáře (0)

kniha Spravedlnost: Co je správné dělat recenze