Spíš by prošel velbloud uchem jehly…

recenze

Křižovatky (2013) / Bolkonská

Není ošklivý, naopak, když se usměje, málem by vám mohl připadat hezký. Na druhé straně, zrovna často se neusmívá a také je mu srdečně jedno, jestli se vám líbí nebo ne. Pan Spencer má úspěšnou firmu a obrovský majetek. Přátele nepotřebuje.

Pak se najednou něco fatálně pokazí a z tohoto hrdého, nelítostného muže zbude jen bezvládné tělo odevzdaně spočívající na nemocničním lůžku. Je v komatu. Šance na přežití mizivé. A kdyby si mohl vybrat, jestli chce žít dál, chtěl by vůbec?

Podotýkám radši hned úvodem, že jsem nevěřící. K víře všech z mého okolí, jež jsou mi drazí, mám respekt, ale ve mně nic takového není. Mám radši eseje paleontologů než spisy církevních otců, a vím toho dost o fungování lidského mozku, abych si nenamlouvala něco o Bohu. Zřejmě z téhož důvodu jsem byla také vůči této knize skeptická ještě dřív, než jsem ji otevřela. Přitom není vůbec špatná. Chození do kostela s tím nemá nic společného.

Osud pana Spencera v něčem připomíná putování Jedermanna, česky Kdožkolivěk, ze stejnojmenné středověké morality. Muž potkává Smrt, je šokován a snaží se vyjednávat, aby získal trochu času. Přivolává alegorické postavy, ale nevychází z těchto setkání zrovna v nejlepším světle. Na hranici mezi dvěma tak odlišnými světy si najednou uvědomí spoustu důležitých pravd.

Tento příběh by dnešního člověka možná až tak nezaujal, ale Young jej podává v novém šatu, sice vážném, ale místy také roztomile vtipném, a v každém případě mu ani tady nechybí zasloužená hloubka. Jasně, postavy jsou tady celkem placaté, duševní přerod hrdiny celkem předvídatelný, přesto však kniha má i svá překvapivá místa. Pro mě je to třeba Cabby.

Asi bych mu neměla věnovat víc prostoru, než si podle své funkce v příběhu zaslouží, ale nemůžu si pomoci. Když duch pana Spencera odpluje ze spící tělesné schránky a putuje světem svého srdce, později se v jednu chvíli octne znovu mezi živými – a Bůh tomu tak chtěl, že se usídlí právě v hlavě jednoho chlapečka s Downovým syndromem.

Nejde o žádnou tragédii, jak byste čekali – že boháč najednou vidí chudáka postiženého a začne mu svítat, jaké měl sám v životě štěstí. Cabby je prostě svůj a jeho svět je jiný – nijak zvlášť ho nepřekvapí, že má najednou v hlavě další hlas, co si říká Tony, a který nikdo kromě něj neslyší. Jasně, Tony. Kámoš. Trochu divný a odtažitý, ale kámoš.

„Je-dou,“ říká Cabby a tohle pokroucené slovo je jedním z nejkrásnějších v celé knize. Pochopíte, až k němu ve čtení dojdete.

Vím, že představa veselého kluka s Downovým syndromem spolu s výše zmíněnou středověkou alegoričností vypadá docela nesourodě, ale jak jsem řekla – Young vypráví veskrze moderní příběh. Stejná osnova v nových kulisách. Konec konců, tak to má být.

Křižovatky jsou o tom, že o některých věcech bychom měli uvažovat už teď, protože později na ně možná už nebude čas. Jsou o naději, která dřímá i v těch nejzatvrzelejších duších. Jsou o lidském srdci, které jako zahrada potřebuje péči a pozornost.

Co mě obzvlášť dostalo, to byly tulipány. Vy všichni jste cibulky, milí zlatí, a kdyby se vám někdy něco zjevilo, taky se to bude vydávat za cibulku. Young to vyjádřil lépe, tímto se mu omlouvám.

Co mě obzvlášť dostalo pro mou nevíru, to byla věta pana Spencera, když říká, že doufal, že smrtí to končí. A je v té chvíli jednoduše zlomený. To bych byla také. Pokud totiž počítáte s tím, že po tomto životě už nic není, a pak najednou přijde nějaké účtování, nejspíš zalitujete, že jste se nechovali trochu zodpovědněji. Třeba ke svým bližním.

„Je spousta způsobů, jak být sám.“

A možná sami prostě nejsme, přestože si to ve věku rozumu vytrvale namlouváme.