Spáleniště: Zkouška

recenze

Očekávané pokračování Labyrintu. Kdo četl nebo viděl v kině jedničku (jasně, přikláním se ke knížce, ale i film byl překvapivě povedený), nemohl se dočkat, jak to bude dál. I když jsem měla na programu v pořadníku úplně jiné záležitosti ke čtení, jakmile mi tohle doputovalo domů, otevřela jsem to a neodložila, dokud jsem neskončila.

Kdybych měla Spáleniště charakterizovat jedním slovem, bylo by to "napínavý". Ne, bylo by to "sakranapínavý", protože to bylo něco. Pamatujete, jak byl v Labyrintu pomalejší rozjezd, seznamovali jsme se s prostředím a situací. Tak tady vůbec. Zombíci hned na druhé straně, mrtvoly z řad našich oblíbenců hned vzápětí. Radím vám, nemějte nikoho moc rádi, protože nikdy nevíte, kdo dojde do cíle.

Někde v knize je řečeno, že hrdinové nemají věřit nikomu a ničemu, ani vlastním očím a uším. Říkala jsem si, tak svým smyslům snad věřit můžu, ne? No a Dashner to napsal tak, že vážně nemůžu, nakonec z toho nejsem překvapená a ještě ho pochválím, jak skvěle se mu podařilo mě zmást, odrovnat, naprosto dostat.

Byla jsem trochu skeptická, young adult už není úplně moje věková skupina, vcelku ráda to čtu, ale každého díla se přece jen trochu bojím. Každopádně Spáleniště bych doporučila i těm z vás, co YAovky nemusí, za to mají rádi napětí od začátku do konce, nečekané zvraty, hodně mrtvol, žádnou romantiku a nechutné příšerky, popsané do takových detailů, že se vážně dost obávám jít na to do kina.

Komentáře (0)