Smyslem hokeje je vítězství – co je však smyslem života?

recenze

Zkuste si představit městečko, kde dávají dobrou noc ne lišky, ale přímo medvědi. Prostě takový ten klasický zapadákov s velkým Z, ležící uprostřed lesů a pouze s vypětím všech sil udržující jakés takés kontakty s civilizací. Už jste si ho představili? Výborně – tak právě takto vypadá Medvědín!
Není tu nic, pro co by se sem táhly davy turistů – žádný hrad, zámek či nějaká přírodní či jiná atrakce, Medvědín stojí v tomto ohledu stranou veškerého zájmu a je tak trochu atrakcí sám o sobě. Ale dost legrace, dost utahování si z města a místních nešťastníků! Podívejme se raději na jeho obyvatele trochu jinou optikou – pak možná zjistíme, že všechno zlé může být k něčemu dobré a Medvědíňany jejich nelehký úděl semkl do jednoho šiku, přesněji řečeno do společné vášně, s jejíž pomocí vzdorují zbytku světa. Buďme však konkrétní – Medvědín, toť synonymum pro slovo hokej!
Švédský spisovatel Fredrik Backman vypráví příběh o společenství lidí, zapálených pro nejrychlejší kolektivní hru na světě, jak se někdy hokeji říká – seznamujeme se s nimi ve chvíli, kdy je na obzoru klíčový zápas dorosteneckého týmu Medvědína, který v případě vítězství postoupí do celostátního finále. Tento úspěch by mohl spustit pozitivní dominový efekt, po němž mnozí tak touží – jejich město by se zviditelnilo a upoutalo na sebe pozornost investorů, kteří se dosud Medvědínu vyhýbali velkým obloukem. A přitom je zde toho potřeba tolik vybudovat!
Jistě, takovýto literární nápad sám o sobě asi není příliš originální, způsob, jak jej autor rozvíjí, však nepochybně ano. Působivé je zde především líčení toho, jak úsilí o povznesení materiální úrovně a prestiže společného domova může mít i některé negativní „vedlejší účinky“ v podobě větších či menších ústrků a nespravedlností vůči jednotlivým „členům klanu“. Jistě, když se seká les, létají třísky, ovšem základní otázka tu stejně zůstává a zní takto: nakolik je přípustné obětovat zájmy jedince zájmům celku? Těch otázek, resp hledání odpovědí na ně je v knize mnohem víc s všechny se točí kolem mezilidských vztahů, resp. jejich komplikovanosti a možná i jisté tajemnosti. A vůbec přitom nejde o to, že se tak děje na pozadí zdánlivé banality, jakou je jedno hokejové utkání – jak už bylo řečeno, pro obyvatele Medvědína je to ve skutečnosti takřka existenční záležitost.
Tedy – ne pro všechny. Jak už bylo zmíněno, klubko všemožných zájmů, často odlišných či dokonce protichůdných, je natolik zamotané, že se v něm jednotliví účastníci pomalu přestávají orientovat. A když si občas uvědomí, do jakého šíleného koloběhu všech těch „strašně důležitých“ a „absolutně prioritních“ hokejových zápasů se nechali zapřáhnout a jak přemrštěné nároky kladou na své potomky, kteří jsou povinni nechat na ledě duši, protože se počítá jen vítězství a nic jiného, pak pronesou třeba i takovou „kacířskou“ myšlenku jako sportovní ředitel HC Medvědín: „Já jen že... do prčic... možná to zní šíleně, ale nenapadlo tě někdy, že to celé bereme až moc vážně? Že juniory moc stresujeme? Vždyť jsou to skoro ještě... děti. Co nám sport může dát? Investujeme do něj celý život a v co můžeme doufat v úplně nejlepším případě? V pár okamžiků... pár vítězství, kdy se cítíme větší, než jsme, pár příležitostí, kdy si můžeme namlouvat, že jsme... nesmrtelní. Ale to je lež. Není to pravda.“
Během četby máme tu a tam dojem, zda autor nezabředává do přílišného patosu a poněkud přeslazeného rozumování, ovšem těchto míst v knize mnoho není. A hlavně – jsou vyvažována mnoha pozitivy, ať už jde o precizní znalost zákulisí velkého hokeje, svérázný humor i psychologickou obratnost při charakteristice jednotlivých postav.
Vážený čtenáři, vítej v Medvědíně a připrav se na to, že i ty budeš žít starostmi, tížícími jeho obyvatele, že tě občas naštvou oddíloví funkcionáři, nevybíravé tréninkové metody či poměry, panující v hokejové kabině, že se budeš ustaraně ptát, zda zdejší junioři mají šanci uspět v historickém utkání o postup do finále, aby tě vzápětí napadlo, jestli na světě kromě hokeje nejsou i jiné, minimálně stejně důležité věci...

Komentáře (0)