Smrt na kazetě.

recenze

Skleněná těla (2016) / M.Hadrbolec

Severské detektivní knihy patří mezi špičku v tomto žánru a kniha Skleněná Těla od autorské dvojice s pseudonymem Erik Axl Sund se se svým poutavým příběhem a originálním námětem, kladoucím důraz v první řadě na lidskou psychiku, směle na tuto špici škrábe. Co ale tuto knihu odlišuje od ostatních?

Jak už jsem zmínil, jméno autora uvedené na obalu knihy je pouze zavádějící, jde totiž o pseudonym, pod kterým se skrývají rovnou dva švédští spisovatelé. Jerker Eriksson a Hakan Axlander Sundquist. Erik Axl Sund není prvním projektem u kterého se tito dva autoři setkali. Už předtím měli totiž oba co do činění s elektropunkovou skupinou „I Love You Baby!“. Starší z dvojice Hakan byl jedním z jejích členů a Jerker byl jejím producentem. Jejich společná literární kariéra odstartovala teprve nedávno, v roce 2014, prvním titulem ze třídílné série Slabost Victorie Bergmanové nesoucím název Vraní dívka. Tu brzy následovaly tituly Hladový Oheň a Pýthiiny rady. Celá série rozvířila už tak neklidné vody detektivních thrillerů díky svým neotřelým námětům a dojmům, které ve čtenáři vyvolávají odhalené psychické stavy postav spojené s bez servítek popisovaným surovým dějem. V podobném duchu by se měly odehrávat i knihy z další série Černá melancholie, z níž prvním titulem jsou právě Skleněná těla, která vyšla na počátku roku 2016.

Děj knihy se odehrává ve Stockholmu, který v knize působí stejně ponuře a mrazivě, jako severská příroda v chladných měsících. Hlavní postavou je detektiv Jens Hurtig. Tomu se na stole objeví série neobvyklých případů, kdy mladí lidé spáchali sebevraždu za poslechu podezřelých hudebních kazet s black metalovými nahrávkami. Hurtig brzy zjistí, že za všemi nahrávkami, které se u mrtvých našli stojí jeden a ten samý člověk, tajemný hudebník o kterém nikdo nic neví a který si říká Hunger. Kdo to je? Do jaké míry se jeho kazety dají považovat za napomáhání k sebevraždě? Hurtig má mnohem více otázek než odpovědí. A aby toho nebylo málo, z pozadí se na světlo dere druhá dějová linie, která se Hurtiga osobně dotýká. Někdo vraždí známé jeho přítele, umělce Isaaka. Málo stop a ještě méně důkazů ústí v děj, ve kterém se obyčejní lidé setkávají s těmi na okraji společnosti, s lidmi toužícími po smrti. Někteří z nich touží po vlastní, jiní zas po smrti druhých.

Hlavním motivem knihy je již zmíněná smrt. Ta na vás vyskakuje téměř z každé stránky a s ní i spousta otázek. Nejedná se jen o to, kdo je vrahem a proč to udělal, na podobné věci je každý dnešní čtenář zvyklý. Zajímavým aspektem této knihy jsou totiž právě sebevraždy a etický problém, který se k nim poutá. Autoři zobrazují komunitu mladých lidí uctívajících smrt, jejichž vrcholným krokem v životě je sebevražda a kontrastně ji umístí vedle detektiva vyšetřujícího vraždy, který v chování těchto lidí nemůže vidět jeho hlubší smysl. Dalším tématem jsou rány z minulosti, s kterými se každá postava v knize vyrovnává. Tady opět vidíme schopnost autorů vyjádřit psychiku postav, kdy každá s tímto problémem bojuje po svém. Někdo pomáhá ostatním lidem, někdo utíká k umění a jiní svou bolest přenáší na druhé. Skleněná těla jsou tak zčásti určitou formou sondy, která pronikne do vaší hlavy a zkouší, do jaké z postav se dokážete nejlépe vžít.

Co se týče formy, je kniha vytvořena přesně mě po chuti. Kapitoly jsou krátké, některé mají sotva stránku. Díky tomu má čtenář pocit, že mu děj přímo utíká před očima a kniha se tak nevleče. Pokud budete v knize hledat, kdo má roli vypravěče, tvrdě narazíte. Ten se totiž s každou kapitolou mění a celkový počet ich formou promlouvajících postav je mezi pěti a deseti. Skvělý prvek, díky kterému můžete nahlédnout hlouběji do psychiky a motivů chování postav.

Skleněná těla jsou opravdu působivým dílem. Menší dějové zvraty jsou někdy trochu předvídatelné, o to více ale pak vynikají ty velké. Hlavní ale je, že děj není jediným lákadlem, které toto dílo nabízí, což už není u krimi příběhů tak obvyklé. U chvil nad knihou se totiž chtě nechtě zamyslíte nad svým životem a svými názory, a možná je pak i určitým směrem posunete. A to, že se kniha točí okolo mého oblíbeného hudebního žánru, tedy black metalu a velmi vtipné sarkastické závěrečné poděkování jsou pak už jen dvě malé, zlaté tečky za velice povedeným dílem.

Komentáře (1)

Přidat komentář

---