Slon na Zemplíně - cesta do duše Slovenska a Slováků

recenze

Slon na Zemplíne (2018) / Matematicka
Slon na Zemplíně - cesta do duše Slovenska a Slováků
Nakladatelství Absynt se zaměřuje na vydávání reportážních knih ze zemí střední a východní Evropy. Já jsem si zatím přečetla jedinou knihu, které toto nakladatelství vydalo, a to Slona na Zemplíně, která v tomto nakladatelství vyšla v češtině v roce 2019.
Andrej Bán (*1964) je fotografem a reportérem slovenského Denníku N. Vystudoval v Bratislavě ekononomii a žurnalistiku. Od roku 1987 pracuje v médiích, zaměřuje se na reportáže z krizových oblastí světa, např. Kosovo, Izrael, Gruzie, Afghánistán. Se stejným nasazením, s jakým dokumentuje dění ve válečných zónách, také vytrvale mapuje dění na Slovensku.
O svém působení v zahraničí a doma na Slovensku Andrej Bán v předmluvě říká:

"Teprve teď, když jsem se při psaní knihy jakžtakž ztišil, si uvědomuji, že celá ta dlouhá léta do zahraničí, i do válečných a konfliktních zón, necestuji, ale utíkám. Utíkám ze Slovenska. Je to cosi podvědomého. Jako bych měl tuto zemi v sobě jednou provždy uzavřenou. Poslední kapitola, tečka. A bojím se ten balíček, ten uzlík začít rozvazovat. Ne, nejde o to, jestli to tu mám rád, samozřejmě, mám. A nejde ani o to, že jsem vůči slovenské realitě často tvrdý a kritický, vždyť právě to je, myslím si, projev silného zájmu. Přistihl jsem se však při něčem mnohem horším, při lhostejnosti. Nebo spíše – při odcizení."

Kniha Slon na Zemplíně je jeho poněkud divokou „roadmovie“ Slovenskem. Nezaměřuje se v ní na přírodní krásy nebo kulturní památky, ale na slovenské lidi a jejich život. Shrnuje téměř třicet let své reportérské práce od Čierné nad Tisou po Bratislavu. Zabývá se minulostí i současností Slovenska – a nakolik je to možné, nahlíží i do budoucnosti. Co nám může přinést to, co se děje teď? Andrej Bán je ve svých reportážích neskutečně poctivý a často velice kritický – odhaluje absurdity a povrchnost svých spoluobčanů, ale to vše právě proto, že má Slovensko rád a záleží mu na něm.

"V chudém kraji vorařů na Dunajci, kde jedny strojírny živí tři sta rodin a kde za tři kávy, dva zákusky a minerálku zaplatíte pouze neuvěřitelných 3,40 eura, je těžké vyžít bez nenávisti vůči těm v Bratislavě. A to ještě číšnice řekne: „Našim lidem se i tyto ceny za kávu zdají vysoké.“
V únoru před volbami dělali v Zamagurských novinách anketu se starosty, koho budou volit, odpověděli pouze dva. Starosta Veľkého Lipníka kandidoval jako nezávislý, ale prý využil právo se v anketě nevyjádřit, pouze nedávno vstoupil do Smeru. A právě ve Veľkém Lipníku Smer zopakoval fenomenální výsledek nad padesát procent z minulých voleb, přičemž Kotleba byl všude na Zamaguří druhý s výsledkem nad deset procent. Tady? Kotleba? V rusnáckém kraji? Zdá se, že odpovědí, nikoliv překvapivou, je touha lidí po vládě silné ruky. Jakékoliv, i lehce komunistické či fašistické, ke které se mohou mocně přimknout. Je to zděděný kód mentality přežití a oportunismu. A Fico (i Kotleba) ji znají lépe než kdokoliv jiný. Konečně, ukázalo to i výjezdové zasedání vlády v Kežmarku, okresním městě. Kabinet výběrově podporuje města a obce, kde jsou starostové za Smer. Naopak tradičně pravicový Lendak, slavná pětitisícová vesnice, která je dvakrát lidnatější než celá Spišská Stará Ves, vyšel naprázdno – cesty jsou tam nadále rozbité. Do obrazu zdánlivě zmatené mozaiky zapadá i fakt, že silně proruský starosta se nedávno na facebooku pochlubil, že ve Veľkém Lipníku přijal Putinův motorkářský gang Noční vlci."

Když se ohlíží do minulosti Slovenska, čte autor např. i v archivních číslech místních novin. V místních novinách Štiavničan z roku 1939 našel např. toto:

"Ve sběrně zlatého pokladu jsme svědky pěkných a milých scén. Dělník s upracovanýma rukama – odběhl od práce – přichází skromně a stahuje z prstu svůj prsten. Je stejně laskavě přijat a po vyřízení nezbytných náležitostí a po vděčném stisku ruky úředníka sběrny zlatého pokladu hrdě nasazuje prsten s nápisem ‚Slovenský stát děkuje‘. Bankovní ředitel předává zlatý řetízek. Lpěl na něm od mládí – vždyť jej koupil z prvního výdělku. Daroval ho. Podobně Anna Poliaková z Belé, vdova po cestáři, nemá zlato ani stříbro, ale tím bohatší má srdce. Kupila zlaté hodinky za 520 Ks a ty darovala na zlatý poklad, ačkoli její měsíční penze činí jen 480,20 Ks. I manželka dřevorubce Mária Švoňavová, chudá a ubohá žena, která by sama potřebovala podporu, měla v domě posledních 10 Ks a všechny je dala na zlatý poklad."

Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale přijde mi, že moje generace lidí, kteří vyrůstali už ve svobodě, toho o Slovensku a už vůbec o Slovácích moc neví. Přijde mi to škoda, protože Slovensko a Slováci jsou nám v mnohém blízcí. Kniha Andreje Bána je pozváním poznat současnost i minulost Slovenska lépe. Nemusíte s ním ve všem souhlasit, nemusí se vám líbit všechno, o čem píše. Ale tohle je druh knihy, která se nechce zalíbit. Spíš chce provokovat – v tom nejlepším slova smyslu. Provokovat k přemýšlení, k hledání nových cest do budoucnosti. A ruku na srdce – mnohé problémy, které jsou na Slovensku, jsou u nás také. Když se díváme na druhé, můžeme si často lépe uvědomit své vlastní chyby.

Komentáře (0)

kniha Slon na Zemplíne recenze