Slepý optimismus

recenze

Některé knihy si člověka najdou téměř náhodou a takto se mi do rukou dostal ohmataný sešitek vydaný roku 1948. Spisek nazvaný S bílou holí autora Rudolfa Krchňáka přibližuje život a osud slepého člověka v první polovině 20. století. I dnes je jasné, že úděl nevidomých je složitý a opravdu těžko představitelný. Zrak je jedním z našich zásadních smyslů. Ovšem pokud o něj člověk přijde nebo jej do vínku vůbec nedostane, nezbývá, že se pomalu učit žít ve světě zařízeném pro vidoucí se zásadním handicapem.

Konec? Dle autora této knížečky absolutně ne. Naopak.

Autor ve svých úvahách a přiblíženích vysvětluje vidoucím, že i když je jeho život jiný a v něčem musí ujít delší cestu, rozhodně neskončil ve slepé uličce. Statečně kráčí stále dál a nemá obavy, že by narazil. A pokud se tak stane, jen si opráší kalhoty a rozhodně vykročí dále. A nenechá se odradit ani lidmi, kteří mají kdovíproč chuť zastupovat mu cestu. Ovšem zde je nutné pamatovat na rok vydání, tedy 1948. Autor mapuje nelehký úděl nevidomých do tohoto data, vzpomíná na problémy se zaměstnaností i hořkost nad slepými žebráky, kteří si v důsledku vydělají mnohem více než nevidomý s dílnou na kartáče.

Zde bych se jen pozastavila, jelikož se jedná o rok 1948 a autor zmiňoval podnikatelskou činnost a také nevidomé dělnice ve fabrikách, našla jsem si trochu více o jeho životě po dělnické revoluci, kdy se měl mít pracující lid skvěle na věčné časy, tak jestli mu v rámci obecného blaha tu dílnu nesebral. Nesebral. Rudolf Krchňák zjevně působil 40 let jako učitel hudby, až do roku 1967, kdy šel na odpočinek, ale i poté se aktivně věnoval dalším činnostem. Klavír poprvé slyšel v ústavu pro nevidomé a učaroval mu tam. Můžu jen hádat, proč v sešitku tolik cílí právě na dílnu s kartáčem, kde sedí slepý a nemá kšefty než na hru na klavír, která pro něj jako rodilého slepce musela být skutečným uměním. Zřejmě chtěl poukázat na velmi složitou sociální a ekonomickou situaci nevidomých, možná se mu do spisu promítl právě onen báječný rok 1948. Každopádně právě tuto hudební část jeho životopisu v dílečku nezachytíte.

Popisuje však jiné věci. Jak je zmíněno výše, narodil se již jako nevidomý. Jeho popisy dětských her, natlučené či rozbité palce, běhání s vidoucími dětmi, to je něco, co nám, vidoucí většině, přijde naprosto neuvěřitelné. On tak žil. Bylo mu to samozřejmostí. Popisuje, jak „vidí“ své okolí, jak rozpoznává a poznává místo zraku lidi ze svého okolí dle hlasu a s nesmítnou obrazotvorností popisuje absenci zraku s přirovnáními, jaká vidoucího nikdy nenapadnou.

To vše s radostí. Někdy však vyprávění hořkne. To u zmíněných slepých žebráků, za které se stydí nebo když vzpomíná na nelehký úděl slepých dělnic, které měly vidoucí ženy znevýhodňovat a dělat jim schválnosti. Tady budu zdrženlivá, beru, že to opět může být náznak jistého budovatelského koloritu doby, kdy soudruzi vydavatelé chtěli mít svou linku o třídním nepřátelství všude, to ovšem chce bližší zkoumání, které, přiznám se, nyní nevykonám. Ale zájemci mají možnost nastudovat si něco nového.

Knížečka je rozdělena do sedmnácti drobných příspěvků, které méně či více popisují každodennost nevidomého, a to v první osobě za autora samotného. Někdy se rozeběhnou i k jiným nevidomým, někdy se proletí po louce či nasaje vůně jara či podzimu. Nesmírně se mi líbila kapitola, kdy se jej rodina snažila přimět používat hůl jako kompenzační pomůcku a jak se tomu dlouho vyhýbal. Nakonec ji však přijal za svou a místo jako nepřítele ji přijal za pomocníka. Léta byl zvyklý běhat jen tak bez ní, jako dospělý člověk však uznal, že metoda pokus – omyl za okrajem známých míst příliš nesvědčí jeho garderobě, která mnohdy utrpí i tak.

S bílou holí je hodně tenké psaní. Budete jej mít přečteno za odpoledne nebo dvě, ale zůstane ve vás hluboko. I když dnes už o své každodennosti díkybohu mluví mnoho nevidomých a ani není výjimka je potkat na ulici, i tak většinové obyvatelstvo ví jen velice málo o tom, jaké je to žít bez stěžejního smyslu nebo jak se vůbec vhodně k nevidomému chovat. Co považujeme za pomoc, může být pro nevidomého medvědí služba, i k tomuto se autor vyjadřuje a je faktem, že i přes propast přibližně 80 let je tato interakce s vidoucí většinou na ulici stále velmi podobná. I přes dobrý úmysl není špatné vědět, jak se chovat.

Sociální sítě a internet nám naštěstí toto již prozradí na tři kliky a je mnoho opravdu báječných nevidomých, kteří se nebojí pustit nás do svého světa a vysvětlovat stále dokola jako malým dětem, co a jak. Jejich trpělivost je nezměrná. Po druhé světové válce si však o tomto mohlo nechat zdát tak maximálně několik vizionářů, proto byla literární činnost právě třeba Rudolfa Krchňáka velmi důležitá, a i dnes nám přináší cenné svědectvím, že svět za nevidoucíma očima není propastí, ale je plný nadějí a snů, jako většiny. Jen musí ujít o něco delší cestu a nenechat se odradit. Nikým.

Komentáře (0)