Skoro první setkání s Kulhánkem

recenze

Jak začít. Toť otázka. Nejspíš budu muset začít takovým kratším prologem. Berte to jen jako můj názor plný spoilerů a všeho možného :)

Prolog:

Za všechno může Corona virus a díky tomu akce na Startovači (zachraňte knihy) a spousta různých slev v online knihkupectvích. A taky kamarádství s Tomem, který je neskutečný velký čtenář.

Zjednodušeně mi Tomáš doporučil autora Jiřího Kulhánka, že se jedná o zábavný a kvalitní žánr a je to neskutečně čtivé. Navíc jsem před tím stihl přečíst dílo od Františka Kotlety – Underground (recenzi napíšu později). A prý je Kotleta považován za „nástupce“ stylu Jiřího Kulhánka a prostě všichni autoři patří ke kultovním autorům českých knih.

Já člověk, který hlavně četl knihy od Warcraftu nebo série Dragonrealm jsem se rozhodl, že zkusím „více klasickou“ literaturu. Vím, že zrovna nazvat Kulhánka jako „více klasickou“ je asi hodně divné, ale prostě ze středověku, kouzel, draků jsem se přesunul k upírům, peklu, andělům a démonům….. eh.

Inu pořídil jsem si tedy knihu od Kulhánka – Vyhlídka na věčnost z roku 2011 a pustil se do ní. Po asi 50 stránkách kdy mě to neskutečně chytlo, jeho styl humoru, akce a vůbec toho světa, jsem tuto informaci řekl Tomášovi. No a ten mi sdělil informaci, která mě potěšila, ale i naštvala zároveň.

To nemůžeš začít touhle knihou, řekl. Prvně se musíš pustit do jeho knih Noční klub díl 1 a díl 2. Tahle kniha je totiž takové neoficiální uzavření jeho trilogie. V knížce pak budou události, které se tolik neužiješ, pokud ten příběh neznáš. Je to jako koukat na Avengers Endgame bez těch filmů před tím. No a já mám rád filmy před tím.

Tak jsem překousl naštvanost, že prostě kniha není označena jako třetí z nějaké série. Tak jsem překousl naštvanost, že Kulhánkovi starší knihy nejsou nikde k dostání (autor si nepřeje dotisk, protože není s knihami spokojen a nejraději by je přepsal - nakladatelství Crew). Tak jsem překousl naštvanost, že fakt nebudu kupovat z Aukra jeho dvě knihy za 5 000kč (kor tam ještě ten Noční klub ani není). Tak jsem překousl naštvanost, že si prostě po dočtení knihy nebudu schopen ty knihy „uložit“ do knihovny a mít je tam jako takový achievement, že jsem je přečetl, protože se dají sehnat jenom v elektronické podobě. A naposled jsem ještě překousl poslední naštvanost, protože jsem se to nedozvěděl dřív a už jsem byl zainvestovaný 50 stranami v příběhu Vyhlídky na věčnost.

No a tedy jsem se pusti místo knihy Vyhlídka na věčnost do knihy Noční klub díl 1 v elektronické podobě.

Noční klub kniha první:

Jeho styl psaní, díky tomu, že byl vydán v roce 2002 až 2003, byl malinko „hrubší“ než ve Vyhlídce (rok 2011). Jde vidět, že autor kvalitou roste a zlepšuje se. Po chvilce jsem si, ale na to zvykl a bylo to v pohodě. Holt ten skok do 9 let starší knížky hned po novějším úvodu, byl poznat. Autor ještě rád „rozbíjí text“ na stránce. Což je super a lépe se to čte. Mám raději, když stránka působí „vzdušněji“ než když je to jen jeden velký monolitický blok textu (to se mi například nelíbilo u Kotlety, má často stránky takhle plné, působí to pak zahlceně).

Kulhánek umí úvody. To mu musím uznat. Celý úvod do Nočního klubu je jeden velký nářez. Čtenář (čti – já) je neskutečně zmatený co se tam děje, ale je to boží. Dostaneme totiž několik na sobě „nenavazujících“ drsných příběhů a poznáme několik postav. Díky tomu všemu poznáme, co Noční klub dělá a jak se chová. Také poznáme jedno magické stvoření v podobě kočky, které má mnoho dovedností a to nejenom možnost měnit barvu své srsti. Tenhle ten úvod se pak sleje do jednoho místa a konečně nám dojde, že se jednalo o několik akcí, které se děli zároveň a všechno to byli hlavní postavy. Všichni se pak následně potkají v Nočním klubu, který se schovává v katakombách pod Prahou.

Pak následuje dlouhá část, kdy poznáváme hlavni hrdiny blíže a zjišťujeme jejich vzájemné vztahy a také poznáme (více) hlavního hrdinu příběhu – Tobiáše. Potom krátce dostaneme malou nápovědu v podobě knihy o upírech. Pokud někdo čekal, že to bude prostě „reálná knížka“ tak tady se mu to začne pomalu bortit. No, i když, kouzelná kočka ze začátku už mohl být první hint.

Akce u Rusáků mi přišla strašně chaoticky napsaná a hlavně v jejím závěru jsem se moc neorientoval, kde hrdinové jsou a jaká auta po nich střílí nebo co se tam pozicově vlastně děje.
Na dalších stránkách dojde ke zvratu, kdy se objeví dvě neskutečně silné nadpřirozené postavy (Van Vreen a Wries) a celý Noční klub je brutálně vyvražděn (pár postav přežije) a hlavní hrdina s ním. V tomhle místě by se dalo říci, že úvod této knihy končí.

Díky jistým událostem se Tobiáš probouzí pohřbený v rakvi. A začíná jeho přeměna v upíra. Tahle část je výborná a strašně do nechutného detailu popsaná (červy, kosti, maso, no vždyť to znáte). Také si tohle všechno na něm vezme i psychickou daň a v jeho hlavě se zrodí jeho druhé alter ego – Pan Druhý. To je další element v této knize, který se autorovi povedl. A hlavní postava se svým „druhým já“ vede častokrát zábavné rozhovory, anebo pan druhý komentuje věci v okolí. Také Tobiášovi funguje jako jistá výhoda vůči jistým situacím v pozdějším ději.

Následně je Tobiáš unesen vrahy z klubu a vydává se na svou cestu příběhem. Je odvezen na otrokářskou loď. Poznává druhou rasu (nepřátelé upírů). Je cvičen v zabíjení a snaží se přežít a ze zajetí utéct tak aby pomstil své přátele/rodinu z Nočního klubu.

Bylo to zábavné a zajímavé. Příběhy kdy hrdina díky událostem je vhozen do situace kde se musí zlepšit a pak následně putovat za svým cílem mám rád. Jen, ale nevím, zda to bylo hlavním cílem autora, ale přijde mi, že příběh trpí tím, že se jedná o dvě knihy. Raději než dvě knihy o 350 stranách to chtělo jednu knihu o 500 stranách.

Úvod, prostředek jsou tu super. Jenže pak tak od 70% knihy to začne být strašně úmorné a táhlé. Hrdina totiž cestuje do Prahy a pořád a pořád se tam ne a ne dostat. Pokaždé se něco stane. Pořád ho někdo nahání a prostě když už se to děje po třetí nebo po čtvrté tak mě to jako čtenáře nebavilo a už jsem chtěl, ať dojde svého cíle. Tam to chtělo aspoň jednu nebo dvě události vystřihnout.

Myslím si, že autor se snažil právě těmito částmi knihu natáhnout, aby nebyla moc krátká. A průběh čtenářského zážitku tím utrpěl. Navíc když už Tobiáš dosáhne svého cíle tak tam není žádné pořádné vyvrcholení a je to prostě jen obyčejné zakončení (klasický Frodo a Sam na kopci, hledící na bouři v dáli). Sice tu máme druhý díl, ale kniha by neměla končit nudně nebo obyčejně. Prostě příběh skončil v polovině.

Noční klub kniha druhá:

Druhá kniha začne pořádnou akcí. Takovou, kterou si myslím, že měla spíš první kniha končit. Tobiáš se následně potká s přeživšími. A začne zjišťovat vůbec pozadí toho všeho co se kolem něho děje a dělo. Tohle mi také vadilo v první knize. Nedostaneme zde žádné vysvětlení proč je ten svět takový nebo proč se to hlavní postavě děje. Za to pak ve druhé knize dostaneme tři obrovské „vysvětlovačky“. Aspoň jednu z nich to chtělo propašovat do první knihy. Díky tomu by pak ve druhé knize nebylo tolik míst, kde se jen sedí a kecá a první kniha by díky tomu působila podle mě lépe a zajímavěji.

Druhá nejsilnější postava v příběhu je postava Mazlíka/Karolíny. Je to nevlastní sestra Tobiáše a je popisována jako nejkrásnější žena vůbec. Při útoku na klub je brutálně mučena, ale podaří se jí uniknout (je zachráněna Hanako). Takže jsem se jako čtenář těšil na její pokračování v pozdějším příběhu, protože si také nese nějakou temnou minulost, která byla jen naznačena, ale nevysvětlena. Karolíně se za dobu první knihy (mimo děj) stane taky spousta dalších věcí (zešílí), a aby ji bylo možné zachránit tak z ní udělají upíra. Tahle část byla strašně parádní a moc jsem se na ni těšil a doufal od chvíle, kdy mi bylo jasné, že ten začátek přežila. K jejich prvnímu setkání se taky přidá (konečně) první z vysvětlovaček od postavy Hanako (upírky, která Tobiáše přeměnila).

Pak příběh zase odbočí a vydá se jiným směrem a hlavní postava jde zachraňovat zbylé přeživší členy klubu. U této části jsem si řekl: ale néééé, já chci vysvětlení, šup pokračujeme. Pak jsem byl, ale mile překvapen, protože část v sirotčinci byla zábavná a také jsme na jejím konci potkali potomka nadpřirozené kočky, která byla v první knize při útoku na klub zabita. No a protože je to strašně cool postava/tvor tak je člověk potěšen.

Následuje návrat k hlavnímu ději, aby zase pak následovala příběhová odbočka s akcí na policii a to celé se pak přesunulo zase do části ve vězení. Tam zase spousta věcí a odboček a hrdina se dostane zpátky, odkud utekl z první knihy - na otrokářskou loď. Tam je to naštěstí chvíli zábavné, ale pak zase následuje takový táhlí úsek, kdy hrdina opět někam cestuje.

Tohle všechno mi přišlo úplně stejně výplňové, jako byly ty části v první knize. Prostě vata, která má z knihy udělat knihu o 350 stranách. Tohle celé vedlo k další velké vysvětlovačce. A získání jistých věcí, které by se dali považovat za takovou „Deus ex machinu“ Nočního klubu.

Mne osobně nevadí, když hlavní hrdina získá něco mocného, co mu pomůže vyrovnat síly, ale vadí mi, když to získá prostě přesně před koncem, když se mu to hodí nejlépe. Mocné prastaré brnění - Stín démona. Mocné brnění s magickou mocí. Škoda, že o něm prostě nebyla zmínka v předchozích částech, aby to nepůsobilo tak nuceně. Sakra jak já je porazím, a hele mocné brnění a hele mocný meč.

V této chvíli se už jde do finále. Tady už není moc slabých míst. Tady je prostě akce. Návrat důležitých postav (upírka jménem Denisa, byla s ním celou dobu v zajetí na otrokářské lodi, a je mezi nimi takový zvláštní romantický vztah). Následuje několik cool zvratů (od-šílení Mazlíka, Pan Moon). A když skončí tahle jedna obrovská akce tak dostaneme poslední vysvětlovačku už v poklidu a míru. Ta už vůbec nevadí a celý tenhle epilog Nočního klubu je výborný. Taková „zadostiučinění“ část. Tobiáš a Mazlík. Pomsta Nočního klubu. Vybudování nového nočního klubu se všemi postavami z průběhu příběhu. Získání nových. A uzavření konce se setkáním s Denisou. Tam mě jen zamrzelo, že to o nich dvou nebylo ještě kousek, protože to bylo strašně super.

Epilog:

Je to zábavné čtení. Autor píše někdy možná trochu zmateně, že se člověk musí hodně zamyslet, jak to na sebe navazuje, nebo která z postav to zrovna mluví, ale jinak docela originálně. Tahle série si myslím trpí tím, že autor ji rozdělil na dvě knihy. Jestli to chtěl udělat sám už od začátku nebo ho k tomu donutil vydavatel, kdo ví. Díky tomu 30% první knihy působí jako vata a to samé lze říci i o některých částech ve druhé knize. Jinak je to ale parádní čtení, které chytne a jede.
Moje první setkání s Kulhánkem.

8/10

Komentáře (0)