Silné kafe, vývar z keltských kořínků

recenze

Zase jednou jsem sáhla po knize ze žánru, jenž pro mě byl úplnou novinkou, zase jednou se přesto pokusím něco ze svých dojmů zprostředkovat. Náročnější čtenáři mohou následující řádky chápat jako zamyšlení, spíš než jako seriózní recenzi.

Dva světově proslulí spisovatelé, Michael Scott a Colette Freedmanová, spojili své síly a napsali fantasy román Třináct relikvií. Američanka Freedmanová se podle všeho dosud orientovala spíš na dramata, má jich už za sebou hezkou řádku. Scott, původem z Dublinu, se proslavil knihami v žánrech fantasy a YA, rovněž je však autorem několika knih pro dospělé, převážně hororových. Scott, který spolupráci inicioval, v jednom rozhovoru řekl, že ideálně by osobnosti obou tvůrců měli „roztát“, rozpustit se, smíchat a vytvořit jedinou, která dokáže zpracovat nápady třeba i zdánlivě protichůdné.

Pokud mohu vyslovit nějaké (jakkoli vágní) dohady ohledně toho, čím se na textu podepsali každý za sebe, pak bych řekla, že Scott určitě uplatnil svou zběhlost v žánru, své dlouhodobé studium a zkušenosti se zpracováváním mýtů, zatímco Freedmanová tomu možná dodala jaksi filmovou dramatičnost. Ostatně sama se někde vyslovila v tom smyslu, že nová tady pro ni byla především délka – hry jsou zpravidla kratší. Ano, je to dohad. Že Scott měl silný příběh a Freedmanová mu, lidově řečeno, dodala grády.

Mluvím o mýtu, podle závěrečné poznámky v textu relikvie nicméně existují, stejně jako skupina, která si říká Strážci. Abych nikoho neurazila, nedám je do uvozovek.

Teď fikce. Za druhé světové války bylo několik dětí evakuovaných do různých oblastí mimo zón, kde jim hrozilo nebezpečí; většinou tudíž z měst na venkov. Třináct se jich tak potkalo ve Walesu. Mohla to být náhoda, spíš však nebyla. Těmto dětem se totiž opakovaně zdá ten samý sen a vzápětí se také uskuteční – uprostřed noci je vyláká z náhradních domovů kouzlo neznámého poutníka, který jim na odlehlém místě svěří do péče relikvie.

Scott to hezky dávkuje, tato prehistorie se samozřejmě odkrývá jen postupně. Až ke konci se nám dostane výčtu všech jednotlivých relikvií a dozvíme se jejich přesný význam. Od začátku nicméně tušíme (a později víme), že pohromadě by představovaly nebezpečnou sílu. Proto byly rozdělené. Pak začnou Strážci, v tom čase už značně zestárlí, po jednom umírat, a přestože se to vždycky maskuje jako nehoda, přinejmenším ti, na které ještě nepřišla řada, si jsou dost dobře vědomi faktu, že někdo má o relikvie eminentní zájem a jeho úmysly nejspíš nejsou čisté.

Pachatelem je mysteriózní muž Ahriman a žena, jež mu slouží, nebo je jím v každém případě ovládána – smyslná, krásná Vyvienne, která se snad za celý ten čas neobjeví jinak než nahá. Ovládá stará kouzla a je schopna se spojit s astrálním světem (a to výlučně během sexuálního aktu, což jí pravda zjevně nepřekáží), z něhož čerpá informace o tom, kde se který Strážce právě pohybuje. Polohu relikvie však určit nedokáže, a přestože jsou Strážci sešlí věkem, někteří jsou odhodláni chránit svou relikvii do posledního dechu, nejednou přes dost brutální metody mučení.

Hlavy postupně padají, starobylé relikvie si nacházejí nové místo u zákeřného Ahrimana. Jediné, co mu stojí v cestě, je nenadálé objevení se mladé ženy jménem Sára. Tu vidím jako pozitivum příběhu – je tajemstvím, nám i sama sobě. Cítí sice, že je s relikviemi nějakým způsobem spojena (hlavní z nich, meč, v jejích rukou ožívá a jiskří, zjevuje se ve své původní podobě), dlouho však nemá tušení, jakou úlohu v tom všem vlastně hraje. Přesto nakonec do mozaiky hladce zapadne.

Ke konci se příběh navrací tam, kde před mnoha desítkami let započal – do Walesu. A strhne se bouře. A víc nemohu říct, ať nekazím zábavu.

Kdybych knize strhla hvězdičku, nad čímž jsem uvažovala, nebylo by to spravedlivé. Mně osobně překáží takové množství brutálních výjevů a popravdě, keltské mýty mě prostě také moc nezajímají. Mám našeho Peruna a naši Vesnu a na cizí dvorky moc nehledím. Objektivně se však tomuto románu stěží dá něco vyčítat. Jak jsem avizovala, žánr je pro mě španělskou vesnicí, přesto když zohledním alespoň své útržkovité vědomosti a posuzuji knihu v jeho rámci, je to napsané velmi šikovně. Zápletka je dokonale promyšlená, tempo nepokulhává, přes značné množství postav není příběh zahlcen nepotřebnými detaily a nejeden opis je hezky vizuálně evokativní – na filmové zpracování se snad nebude dlouho čekat.

Takže pokud je fantasy, jak se říká, váš šálek kávy, tahle je kvalitní. Říkám já.

Komentáře (1)

13.08.2012

malc8k

možná někomu udělám radost,protože tentokrát je cítit,že ti to moc nesedlo,a recenze tentokrát nesedla ani mně :)
raději bys měla psát o knihách vydaných odeonem,tam si silná,at´ si říká kdo chce,co chce :)