Šílenství

recenze

Útočiště (2020) / a.k
Šílenství
Sandrine vždy chtěla získat práci novinářky v některém z lukrativních pařížských deníků, teď ale skončila v Normandii v místní malé redakci. Reportáž z venkova o posprejovaných kravách nebude asi zrovna sólokapr. Proto když jde k šéfovi na kobereček, obává se jen toho nejhoršího. Zde ji ale očekává notář se zprávou o smrti babičky Suzanne. Má odplout na ostrov, kde babička žila a přebrat její pozůstalost. Sandrine o to nestojí, babičku nikdy nepoznala. Matka jí dokonce celý život tvrdila, že byla babička šílená. Nakonec ale přistoupí na pokyn šéfa a opouští redakci, aby se na otočku na ostrov vypravila.

Ostrov byl prohlášený přírodní rezervací mořského ptactva, není tam žádné pravidelné lodní spojení a žije zde pouze hrstka obyvatel. Za války tu bylo stanoviště námořnictva a po osvobození chtěl nový majitel zachovat vše v původní podobě. Realizoval tak nápad, jak v místním bunkru vytvořit prázdninový tábor, aby se zde mohly děti zotavit z válečného strádání a za benevolentního přístupu personálu znovu získat ztracené dětství. Jenže pak se něco stalo a kde je dětem konec?

Sandrine na ostrově naráží na zvláštní chování místních obyvatel a brzy nabyde podivného tušení o hrozbě, která se na ostrově ukrývá.

Román nabízí ještě jinou dějovou linku. Detektivní zápletku řešíme s policejním inspektorem Damienem, který se přestěhoval po traumatickém zážitku a na novém pracovišti se ujímá případu zkrvavené ženy, která se objevila na místní pláži.

V knize se seznámíme s příběhy v několika časových rovinách. A to především v poválečném roce 1949 a v roce 1986, kdy jede Sandrine na tajemný ostrov vyzvednou babiččinu pozůstalost. Z banálního začátku, na kterém je oznámeno dědictví, autor velmi pozvolna a precizně vytváří příběh, který se stává záhadným, napínavým, až temným. A hlavně neskutečně čtivým.

Román jde napříč žánry a čtenáři nabízí hned několik příběhů, kdy by každý vydal na samostatnou knihu a splnil by nejvyšší očekávání. A pořád to není všechno. Dostala se ke mně informace, že u čtení Útočiště mám dávat dobrý pozor a soustředit se. Celou dobu jsem mohla tvrdit: „splněno, sleduji i nepodstatné maličkosti a nic mě nemůže překvapit“. Pak to ale přišlo. Najednou jsem netušila, co se to s postavami děje, zdali jsem něco prošvihla, nebo se autor zbláznil. A mělo to pokračování. Čím dál jsem četla, tím se objevovalo více nejasností a podivností.

Ano, mohla bych zde napsat: kniha je plná překvapení, šokujících zvratů a rozuzlení, které vám vyrazí dech. Ale tak nějak cítím, že je to málo. Tato kniha má neskutečný a absolutně neočekávaný potenciál. Nevzpomínám si, že by mě některá jiná kniha takhle dostala. Několikrát jsem se přistihla, jak pochybuji o tom, zda jsou šílené postavy, autor nebo jsem se zbláznila já. Většinou u čtení nemívám hlasité projevy, ale mé okolí tentokrát muselo vyslechnout výkřiky typu: „cože?“, „co to jako bylo?“, pak mi spadla brada a po strnulé chvíli následoval hurónský smích. Nechápejte to tak, že jde o humorný příběh. Právě naopak. Ale řičela jsem smíchy proto, že mě autor převezl. Přiznávám, dostal mě zcela nepozorovaně na lopatky, jak trubka jsem mu spolkla vše, co jsem spolknout měla. A to i s navijákem.

Před autorem smekám a bez jakýchkoliv výhrad doporučuji! Tohle je kniha, kterou byste si rozhodně neměli nechat ujít!

Komentáře (0)

kniha Útočiště recenze