Šílené výčitky aneb Trochu grilovaný čtenář

recenze

Šílené výčitky (2017) / HaHa11
Šílené výčitky aneb Trochu grilovaný čtenář
Pokud se rozhodnete číst Liane Moriarty, máte dvě možnosti – buďto vás čeká téměř klasická, ženám určená „vztahovka“ (Na co Alice zapomněla, Zamilovaná hypnotizérka, Tři přání), nebo dostanete celkem slušný příděl napětí, retrospektivami protkaný děj a konec, kdy se autorka ukáže v tom nejlepším světle. Kam zařadit Šílené výčitky? Mám důvody se domnívat, že autorka měla ambice propojit oboje.
Nechme zatím stranou onu osudovou, od začátku zmiňovanou přelomovou událost, tedy „to, co se stalo na grilování“, a zaměřme se na to, v čem Moriarty nezklame – vztahy. Protagonistkami příběhu jsou dvě mladé ženy, Erika a Clementine. Podstatné není to, že první je spořádaná účetní a druhá bohémsky zaměřená hudebnice, ale kamenem úrazu je vznik a evoluce jejich dlouholetého přátelství. Nakolik platí, že příbuzné máme dané a přátele si vybíráme? Kde jsou hranice toho, co je a co není možné pro kamarádku udělat? Kdy a za jakých okolností se svobodné rozhodnutí mění v povinnost druhému vyhovět? Jsou dospělé děti, které se již samy staly rodiči, skutečně „dospělé“? Zajímavá otázka, a každá z přítelkyň na ni odpovídá rozdílně. Clementine se Samem shodně říkají, že ještě nedospěli. Erika a její manžel Oliver, kteří prošli ne zrovna idylickým dětství, v tom mají jasno, a Sylvie (matka a tchyně) je ta, na kterou je třeba dohlížet. Třetím manželským párem jsou Tiffany a Vid. Žijí v přepychu, netají se spotřebním způsobem života; ona je okouzlující a úspěšná, ale s trochu „poskvrněnou minulostí“, on o dost starší a o dost přímočařejší v myšlení i činech (kouzelný vnitřní monolog v závěrečné fázi knihy). A pak jsou tu tři malé dcery, psychoterapeutka, jeden nerudný soused a pes blíže neurčené rasy.
Čtenář je od začátku připravován na grilování. Děj se dělí na „před“ a „po“ a autorka volí přímo jiráskovsky epickou šíři, než se konečně dozvíme, co fatálního se toho sobotního odpoledne na zahradě stalo. Nemůžu říci, že by mě to nezajímalo, ale zdálo se mi, že pisatelka trochu přetáhla naši pozornost. Nechci zlehčovat klíčový moment příběhu, ale téměř jsem si neodpustila komentář: „A to je všechno?“ Tedy žádné přenesení viny a trestu z rodičů na dceru, kterým tak bravurně zakončila Manželovo tajemství, žádná exploze emocí jako v Sedmilhářkách. Vrcholy příběhu jsem našla jinde. Třeba při prohlížení více než dvacet let staré fotografie zachycující šílenou jízdu na horské dráze. Anebo v těch několika desítkách řádků věnovaných sousedu Harrymu. A vlastně všude tam, kde Liane Moriarty rozehrává hru co by – kdyby ….. Chvilka zaváhání, drobná nepozornost, rozhodnutí, které se stane osudovým. Ano, možná tady v některých momentech balancuje na hraně klišé, ale ustojí to a k laciné melodramatičnosti nesklouzne.
Za co dál autorku pochválit? Za tradičně svěží a uvěřitelné dialogy i vnitřní promluvy hrdinů. Za celkem slušnou dávku humoru slovního i situačního. Za velmi nenásilné místní reálie (pouze jeden vačnatec a letmo zmíněná budova Opery v Sydney). A také za to, že nepřepálila závěrečný happyend. Znovu opakuji, že Liane Moriarty konce umí – a proto zaokrouhluji na konečné čtyři hvězdy.

Komentáře (0)

kniha Šílené výčitky recenze