Sherlockovo pozadí

recenze

Sherlock (2012) / Captain
Sherlockovo pozadí
...no, jak se to vezme. I když nepochybuju, že nemálo dam a našich teplých bratrů už pomyslilo na obnaženého detektiva ve zranitelné pozici, zejména v podobě herců z posledních verzí média pohyblivých obrázků. Pozadím tu ale kráčí o druhý význam slova, které popisuje Graham Moore v jeho knize s prostým názvem Sherlock.

Ubezpečení od Ministerstva zdravotnictví České republiky: Tato recenze neobsahuje žádné spoilery. Samotný děj opravdu jen slabě nastíním, koneckonců proč potom číst knihu, u které znáte podrobné dění a někdy i konec.

Kniha sleduje dvě hlavní dějové linie, obě ale spojuje jeden předmět - deník. V první se setkáváme se samotným otcem Sherlocka Holmese - A. C. Doylem, nacházejícím se v období, kdy se rozhodl literárně zabít postavu, která byla příčinou jeho slávy. Dopisy od beznadějných čtenářů prosících ho o pomoc ve skutečných případech, tlak očekávání každého dalšího příběhu a celkové zastínení imaginární postavou, ho neustále utvrzují o nezbytnosti jeho smrti. Teatrálně vykřikuje "Zabiju ho" a osobně si předem prochází oblast vodopádu, kam celý příběh později zasadí. Po konečném ukončení jeho života se ale jeho poklidnější život obrací naruby, kromě naléhajících čtenářů se dostává do víru neobjasněných vražd, jejichž vyšetřováním (společně s Bramem Stokerem) se dostává blíže a blíže konečnému rozřešení.

Druhá linie je naopak ze současnosti a hlavní postavou je zde mladý literární badatel Harold, čerstvý člen vyhlášeného klubu holmesologů. A co čert (čti: autor) nechtěl, zrovna na jeho první setkání s klubem se objeví Alex, jeden z členů, a veřejně oznámí, že našel dlouho hledaný deník A. C. Doylea. Zde dochází k navázání, jelikož deník je přesně z období první linie. Než však Alex stihne odprezentovat obsah deníku, je nalezen mrtvý ve svém pokoji a deník samosebou chybí. Na místě činu se najdou stopy odkazující na různé příbehy se Sherlockem Holmesem. Je tedy vrahem snad některý z členů? To se vydává Harold zjistit.

Jako první bych měl ujasnit, že ač jsem velký fanda seriálového Sherlocka od BBC a americká filmová verze mě také bavila, dosud jsem nepřečetl ani jeden příběh z Doyleova kánonu (do hlavy né, do hlavy né). Hledej za tím lenost, vyšší záměr Jehovy, nechuť vrhnout se do mého tlustého souborného vydání nebo všechno dohromady, tak to ale zkrátka je. V AZ-kvízu Junior bych teda s nějakou detailnější otázkou z Sherlockova soukromí mohl tvrdě narazit a možná bych ani nedostal AZ-kvíz tričko, to mě ale neodradilo a vitálně jsem knihu rozevřel a začal číst (tak vitálně, až se trochu povolila vazba).

První věc, která každého zaujme, je obálka. A ač se říká nesuď knihu podle obalu, tady by se to autorům mohlo i hodit, jelikož je roztomiloučky hravá a celkově odpovídá ladění knihy, které se nezaměřuje na detektivní příběh nezaujatě, ale zčásti boří čtvrtou stěnu. K dispozici jsem měl české vydání od Knižního klubu a nemohu si stěžovat, papír je sice trochu tenčí a žlutý a písmo menší, požitek ze čtení to ale nijak zvlášť nesnižuje a dokonce možná i trochu přidává na tajuplné atmošce. K překladu od Michaely Ponocné také nemám žádné výhrady, zde se totiž uplatňuje stejné pravidlo jako u filmové hudby - je kvalitní, pokud ho vnímáte co nejméně, což se zde povedlo. 

Graham Moore, v době vydání originálu osmadvacetiletý, je absolvent Kolumbijské univerzity v oboru dějin náboženství a rodák z Chicaga. Již od svých sedmi let miloval strašidelné detektivní příběhy, v čemž ho podporovala i jeho matka, když si navzájem četli detektivky Agathy Christie. Žánr jeho knižního debutu tedy nebyl nijak překvapivý a vybral si k němu rovnou toho nejlepšího z nejlepších.
I když nerad tvrdě kritizuju prvotiny, zde musím udělat menší výjimku. Sherlock je totiž ukázkovou knihou, na které je stín debutu vidět i z pěti kilometrů. Stejně jako Moore, i mnoho jiných začátečníků si ke své první knize půjčuje tvorbu někoho jiného. Teď očividně nemyslím pouhou inspiraci, jíž se stejně nikdo nevyhne, ale opravdu tvrdou krádež. Jasně, existuje hromada nekanonických příběhů s Holmesem, které nevzešly z pera Doylea, a na tom není nic špatného, můžete je stejně snadno číst, jako ignorovat. Pro začátečníka je ale snazší se schovat za nějakou ověřenou postavu (ať už fiktivní, nebo reálnou) a mít už dopředu jisté místo na trhu, i přes ucházející kvalitu. A to se přesně stalo zde. Dokonce si přivlastnil jak tu fiktivní, tak i tu reálnou osobu a navíc ještě přihodil Stokera, ať moc nežere.

Sherlock (v originále The Sherlockian) je občas křečovitý a naivní. Moore se schovává za literární kličky a popisy, běžně se vyučující ve workshopech, a na každé straně se úpěnlivě snaží, aby nebylo znát, že je to jeho prvotina a že zkrátka ještě není vypsaný. Jenže ono to znát je. Občas zbytečně natahuje, i když děj čtenář odhadl už před pár stranami a již zminěná naivnosti je vidět i v konečném odhalení. Znát je to i v přímé řeči, tam to ale tak nebije do očí. Teď by to mohlo vypadat jako těžký průser, tak horký to ale zase nakonec není a po čase si spíš zvyknete. Nedoporučuji předtím ale číst nějakou klasiku nebo uznávané a těžké dílo, ten rozdíl by byl ještě markantnější.

Kniha je v první řadě určená pro skutečné milovníky Sherlocka Holmese, který má už načteno vše potřebné a ideálně je i znalec schopný citovat a citace rozpoznávat, tedy holmesolog. Takových lidí ale není dostatek na finanční úspěšnost titulu a i přesto to Moore tak trochu ignoruje. Za mě je to tedy slabší průměr a dávám tři hvězdy z pěti, pokud jste ale fandové Sherlocka a něco o něm víte, tak si můžete přidat i jednu celou hvězdu. Pokud nejste, je to jako sex, kdy se vám na péro přidává extra kondom za každou narážku, kterou jste nerozpoznali, a mně ten pták málem upadnul.

Komentáře (0)

kniha Sherlock recenze