Setsakramentsky dobré

recenze

Delší dobu jsem měla zde na Databázi knihu Bůh maličkostí v záložce “Chystám se číst”. O této knize jsem mnohé četla a těšila jsem se, až si na ní budu moci udělat vlastní názor. Konečně jsem se k této knize dostala.

Tento krásný literární počin vzešel z hlavy mladé indické autorky Arundhati Roy. V zahraničí originál vyšel roku 1997 a dokonce za ní autorka obdržela prestižní Booker Prize. Kniha již vyšla v několika českých vydáních u různých nakladatelství. Poprvé tomu bylo v roce 2001 a jejímu doposud nejčerstvějšímu vydání vděčíme nakladatelství Omega, které knihu vydalo na podzim letošního roku.

Byli dvojvaječná dvojčata. Doktoři jim říkali “dizygotická”. Narodili se z oddělených, ale současně oplodněných vajíček.(str. 8)

Ocitáme se v Ayemenemu v Indii. Esthappen (kterému nikdo neřekne jinak než Estha) a Rahel jsou dvojčata.Ačkoliv je Estha starší o celých osmnáct minut, nedá se říci, který z těch dvou je více vyspělejší. Osmnáct minut v příběhu nehraje žádnou roli, protože z časového hlediska s těmito dvojčaty prožijeme značnou část jejich ne příliš šťastných životů. V této knize se dvojčata zdají být jednou osobou, oni sami se totiž považují za jednu osobu. S tímto sjednocením se jsem se setkala i například v knize Mischling od Affinity Konar, kde také jsou hlavními postavami dvojčata. Estha je Esthou a zároveň Rahel a tak je tomu i naopak.

“Víš, co se stane, když budeš lidem ubližovat?” zeptala se Ammu. “Když budeš lidem ubližovat, začnou tebe mít méně rádi. To dokážou nerozvážná slova. Způsobí, že tě lidi budou mít o něco méně rádi.” (str. 110)

Dvojčata se narodí matce jménem Amma a otci Bala, jejichž láska se nakonec rozpadla jako domeček z karet, a tak rozvod byl tím jediným správným řešením pro obě zúčastněné strany. Ale jsou tady ještě děti. Nebo bychom mohli říct i dítě, protože Estha je Rahel. Ale přichází to nejbolestivější - když jim bylo sedm, přijela do Ayemenemu jejich sestřenice Sophie Mol, která měla poprvé vidět svého otce. Po “Hrůze”, na níž se naráží od začátku vyprávění, se rozhodlo tak, že Estha byl povinen být poslán zpět ke svému otci. A tak se svět kolem nich proti nim spikne a zkouší rozdělit nerozdělitelné a dvojčata zůstanou každý někde jinde. A pak přichází po třiadvaceti letech znovu shledání...

Potom se posadila a objala ho. Přitáhla ho k sobě.
Takhle leželi dlouho. Vzhůru ve tmě. Tichost a prázdnota.
Ne mladí. Ne staří.
Ale ve věku, kdy už si člověk dokáže představit, že umře.(str. 303)

Z dvojčat mi k srdci přirostly obě dvě. Bylo mi obou strašně líto, obzvláště poté, co je rozdělili. To byl hlavní důvod toho, že se stali takovými jaké je poznáme. Kdybych mohla, oba dva bych je přivinula k sobě a pečovala o ně jako v bavlnce. Ale bohužel, kniha je kniha.

V historickém kontextu spadá kniha do doby, kdy bylo obyvatelstvo rozděleno na tzv. nedotknutelné a dotknutelné. Nedotknutelní jsou nejnižší a nejvíce opovrhovaná skupina obyvatel, v podstatě původní obyvatelstvo Indie. Tito nedotknutelní stojí mimo zavedený tzv. kastovní systém, který dodnes rozděluje jejich příslušníky podle společenské přehrady a tradičních zvyklostí. Alespoň to jsem si zapamatovala z přednášek historie na vysoké škole. V příběhu se setkáme i s komunismem a s tím, jak se snaží tito “lídři” přitáhnout své ovce k sobě do svého stáda.

V této knize je radost číst. Celé věty, ba dokonce i každé slovo, jsou takovým literárním a čtenářským zážitkem. Autorka si při psaní tohoto nádherného a tvrdého příběhu musela dát opravdu mnoho práce, protože vytvořila knihu, o které si jednoznačně bude v budoucnosti vyprávět naše další generace. Tato kniha se totiž určitě nestane jednou z těch, které zapadnou do světa knižního zapomnění. U Boha maličkostí je na první pohled poznat, že si autorka vyhrála a dala si záležet, aby každé slovo zapadalo do kontextu jako vosa na bonbon. V budoucnu bych si chtěla knihu ráda přečíst v angličtině, protože to musí být ještě lepší čtenářský zážitek.

Někomu by možná mohlo vadit, že se střídají časové roviny, a to dokonce i v rámci jedné kapitoly. Jednou jsme v současnosti příběhu, vzápětí se vracíme do minulosti. Já toto osobně nemám moc v oblibě, protože pak mám z příběhu chaos. Ale u této knihy to bylo jiné. Zde mi to nevadilo, zde mi to naopak přišlo jako povinnost. Protože když nastalo takovéto střídání, tak hlavně z toho důvodu, aby nám bylo objasněno něco, co se řeší nyní a co se událo v minulosti. Nejeden spisovatel by se v tomto cestování časem zamotal a zapomněl, ale Arundhati Roy si s tím poradila s noblesou vlastní mladé indické ženě.

Kniha obsahuje dohromady jednadvacet kapitol, některé mají pár stránek, některé i desítky. Tuto knihu jsem četla týden, nepatří zrovna mezi takové ty jednohubky, a to nejen díky stylu, jakým je kniha napsána, ale i proto, že jsem si musela dávat pauzy, abych si v hlavě vše pořádně srovnala.

Tuto knihu bych doporučila ke čtení všem. Pokud jste stejně zvědaví, jako jsem byla já, na něco odlišného, na něco více k zamyšlení, tak vás tato kniha rozhodně nezklame.

Komentáře (0)