Setkání s tolika dobrými lidmi...

recenze

Na publikaci Hrdinové kapitalistické práce jsem natrefila náhodou, přeci jen již uplynul nějaký čas od jejího vydání v roce 2017, televizní debatu si ale matně pamatuji. Jedná se o knihu pěti reportáží a šesti samostatných textů, které se nějakým způsobem vyjadřují k tématu nastolenému v předcházející reportáži. Kniha dále obsahuje fotokopie pracovních smluv, výplatnic, fotografie provozů i samotné práce.
V úvodním textu je shrnutí celé práce a také vysvětlení, jak projekt vlastně vznikl, jak byl plánován a jak byl financován. Zaujalo mě např., že si autorka - novinářka Saša Uhlová - nechala změnit jméno, aby ochránila svoji rodinu. Říkala jsem si, jaký důvod asi ke změně jména uvedla.
Následují konkrétní reportáže z provozů, kde pracují především nekvalifikovaní dělníci za velmi nízkou mzdu. Když jsem se o knize bavila se svými kolegy, první reakcí všech bylo: "To není možné, něco takového ti nevěřím." Myslím, že i právě proto tyto reportáže vznikly, že člověk střední a vyšší třídy si absolutně nedokáže představit, jak vypadá život a práce nekvalifikovaného dělníka. Když jsem potom úryvek z knihy přinesla svým žákům do výuky, dokázali ti starší poměrně snadno identifikovat jednotlivá porušení zákoníku práce, ti mladší zase s hrůzou zjistili, že 10 000 čistého není dostatečný příjem. Je myslím velkou ostudou společnosti, že ještě v roce 2017 byla minimální zaručená mzda 60,- Kč hrubého na hodinu (plus mínus, prosím nechytejte mě za slovo). Mě na knize zaujalo leccos, kromě jiného svědectví o jisté odevzdanosti lidí, kteří v takových zaměstnáních pracují, jejich pýchu na to, že to, co dělají, je sice nesmírně namáhavé a velmi málo placené, ale současně je to práce potřebná a důležitá. Jejich touhu, pracovat co nejlépe. Myslím, že určité smíření - jsem rád, že mám alespoň takovou práci - Sašu Uhlovou nesmírně vytáčelo, sama to v závěru píše, že vidí, že tito lidé se bouřit nebudou, nebudou bojovat za to, aby se jejich podmínky zlepšily. Jiné neznají, často naopak pracovali v prostředí, které bylo mnohem horší.
Text je zajímavý také jazykově. Od publicistiky bychom čekali neutrální jazykové prostředky, ale Saša Uhlová si vypomáhá také vulgarismy, které prostě pregnantně popíší situaci, využívá spisovný i nespisovný jazyk. Jako novinářka se se svými spolupracovníky baví i o jejich osobních životech a i tady vidíme, jak těžká práce ničí rodinné životy a zdraví všem.
Myslím, že každý by si měl tuto knihu přečíst. Ne všichni totiž můžeme opustit své povolání a teplo svých domovů a jít si na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je pracovat s těmi mravenečky k pásům fabrik a jaké to je vyžít celý měsíc s minimální mzdou. To by ale samozřejmě nemělo žádný význam, pokud bychom se nepokusili vylepšit pracovní a životní postavení těchto lidí - našich sousedů a spolužáků ze základní školy. Zlepšit jejich život může pouze vláda, ulehčit pak my sami, zejména jsme-li řediteli či majiteli jednotlivých firem.

Komentáře (1)

28.04.2022

broskev28

Podepisuju všemi deseti a doporučuju. Je užitečné vědět, že pro systém nic nejste a nemáte žádná práva, jen povinnosti. Jsme otroky svého přežívání, a někteří to mají o dost těžší než jiní . . .