Sebevražedná mise po Jižní Americe

recenze

Dominika na cestě Jižní Amerikou (2018) / Knihomolkajá
Sebevražedná mise po Jižní Americe
Mladá Dominika se s námi rozhodla podělit o své zážitky a dobrodružství z Jižní Ameriky, kde strávila až nemile dlouhou dobu. Stihla za deset měsíců navštívit více zemí, než se některým z nás poštěstí za celý život. Ujela stejnou vzdálenost, jakou byste mohli ujet i vy, kdybyste čtyřiapadesátkrát jeli z centra Brna do centra Prahy či obráceně. A to zdaleka není vše.
Dominika, ač má podle jejích slov strach úplně ze všeho, se vydala na cestu na malém Zoomeru, což je už ze začátku chyba. Šance, že by to stará a nevýkonná motorka zvládla je opravdu mizivá, což se nám také několikrát v knize potvrdí.
Což mě přivádí k myšlence, že mě celou dobu čtení dost štvalo, jak si autorka neustále na všechno stěžuje, takže celá kniha působí až trochu depresivně. „Co se divíš, že trčíš v nějakém městě déle, než bys chtěla, když se vydáš na cestu s takovým starým krámem?“ vyčítám Dominice již ze začátku a chytám se za hlavu. A to je, myslím si jádro problému. Nejen, že autorka problémy doslova přitahuje, ale ona si je i dobrovolně tvoří. Jet do takové výšky na něčem podobném je skoro sebevražda.
Když ale pomineme neustálé deprese jak autorky, tak mé, musím přiznat, že na mě místy kniha působila i obráceně. Občas jsem se chytala za břicho a smála se jak jejímu neštěstí, tak i jejím vtipným zážitkům, které se jí opravdu vydařilo popsat.
Co mi dost vadilo, byl její styl psaní. Četlo se to skvěle, o tom žádná, jen místy nebyly věty správně poskládané, a ne vždy z hlediska češtiny dokonalé.
Co se ale musí Dominice nechat, je její schopnost se o sebe postarat i v extrémních podmínkách a zmátořit se úplně ze všeho. Myslím si, že i kdyby jí na ulici někdo místo vyhrožování nožem postřelil, vstala by, očima vypálila zloději díru přímo doprostřed čela, sebrala fotoaparát a až pak si přiznala, že té krve v ní asi nebude nekonečno. Dobře, to už asi přeháním. Přesto se Dominice dařilo vylízat ze všeho a tam, kde by lidé jako já končili a sedali na první letadlo, ona si teprve protahovala ruce.
V knize byly občas až tak extrémní zážitky, že jsem si musela stále opakovat, že jsem ji přece naživo viděla a je stále celá, abych se o ní nezačala přehnaně bát. Při krádeži fotoaparátu, bouřce na solné pláni či již asi padesáté poruše Zoomera jsem si kousala samou nervozitou nehty a s vytřeštěnýma očima čekala na konec jako z pohádky.
Za co musím dát pomyslný klobouk dolů je vyprávění intimních chvilek autorky a odvaha se s námi podělit i o soukromé věci o kterých bych se třeba já nikdy neodvážila mluvit či o nich dokonce napsat.
Závěrem velmi pěkná kniha, která se čte sama a než mrknete, je pryč. Celou ji zdobí krásné ilustrace a fotografie za které by se nemusel stydět i profesionální fotograf. Jen malé upozornění: Jestli budete číst knihu, počítejte s možnou nepřekonatelnou touhou někam odcestovat. Někoho může text od cestování zcela odradit, jiného nalákat, přesně jako mě. Jestli jste povaleči, radši se před čtením obrňte, ať už za týden netrčíte někde uprostřed Ruska bez mobilního telefonu a peněz.

Pokud se vám recenze líbila, budu ráda za vaše reakce v komentářích. Můžeme rozjet nějakou diskuzi. Pokud jste tak ještě neučinili, podívejte se na můj profil a pokud se vám budou mé komentáře a recenze líbit, přidejte si mě do oblíbených. Jedině tak vám neuteče žádná další recenze.

Komentáře (0)

kniha Dominika na cestě Jižní Amerikou recenze