S Medvědínem na věčné časy

recenze

Medvědín (2017) / Jack333
S Medvědínem na věčné časy
Sportuji rád, to přiznávám, na druhou stranu ale moc nežeru tradiční fotbal či hokej. Protentokrát jsem udělal výjimku a ponořil jsem se do společenského románu Medvědín od nakladatelství Host, kde hokej je na prvním místě!

Velmi natěšen začátkem, kdy jsem hltal každé slovo… se nakonec dílo vyvinulo úplně v něco jiného, přesto pro mě pozitivního. Sledujeme jednotlivé postavy, jejichž charaktery jsou opravdu parádně vyvedeny – hlavně Amat a Maya, které nám ukazují, jak jsou schopné podřídit všechno jedinému – hokeji. Taky v knize dlouho čekáme na to vysněné finále, které má vše změnit…dvě stě stran totiž jen hledáme, což se bude chvílemi některým možná zdát jen jako tlachání, pak se to ale rozjede naplno.

„Říká se, že děti se neřídí tím, co je dospělí učí, ale tím, jak dospělí žijí.“

I když stále člověk cítí podprahově to napětí, nervozitu, strach a další spíše negativnější pocity, které pak vygradují nelidským činem, chcete, aby byli někteří šťastní a jiní platili za to, co byli schopni udělat. Budou nakonec silnější peníze a prestiž anebo krutá pravda, která všechno zničí?

Autorovi se podařilo všechno, na co šáhl. Budete se potýkat totiž nejen s lidskou chamtivostí a žárlivostí, ale také s tajemstvími, které při odhalení mnohdy nezraní jen jednoho konkrétního člověka. Navíc sledujeme i vliv dospívání děvčat a chlapců, buzeraci nováčků či nové touhy a sny, které zbortí všechno již poznané a známé. A hlavně v krátkosti kapitol je síla, rychleji to tak plyne do nečekaného konce.
Už jste si sehnali lístky na zápas do Medvědína? Že ne? Udělejte to, překvapí vás svou horlivostí.

*
Nadejde nové ráno. Jako vždycky. Čas plyne neustále stejným tempem, jen emoce zrychlují a zpomalují. Každý den uplyne celý život, nebo jen jediný úder srdce, záleží na tom, s kým jsme.
Kanec je v garáži dílny, utírá si ruce od oleje do hadru, drbe se ve vousech. Bobo sedí na židli s francouzákem v ruce, zírá do prázdna a obličej má plný krvavých šrámů a modřin. Zíta s ním zajedou k zubaři, při hraní hokeji už utrpěl lecjaké zranění, ale dneska je to jiné. Táta s námahou oddechuje a vytahuje si stoličku. „Není zrovna v mojí přirozenosti mluvit o pocitech,“ řekne s pohledem upřeným do země.
*

Komentáře (0)

kniha Medvědín recenze