Rozloží vás na atomy a naučí zase něco nového o životě - Šikmý kostel 2 je kniha, kterou odžijete až na dřeň

recenze

Šikmý kostel 2 (2021) / banánovépyré
Rozloží vás na atomy a naučí zase něco nového o životě - Šikmý kostel 2 je kniha, kterou odžijete až na dřeň
Čas od času mi v hlavě vytane můj oblíbený citát: „Člověk vždycky riskuje, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit.“ Platí to v mnoha životních situacích, platí to nejen „na lidi“. Určitě už se vám taky stalo, že jste se nechali ochočit knihou – příběhem, atmosférou, postavami, že se vám to všecko dostalo pod kůži, do duše a do hlavy tak silně, až jste po dočtení poslední stránky doslova nevěděli, co se sebou. Pokud jste měli to štěstí číst prvotinu Karin Lednické, tedy první díl Šikmého kostela, víte přesně, co myslím.

Šikmému kostelu se v loňském roce podařilo něco, co by se bez přehánění dalo nazvat zázrakem – prvotina, která vyšla ani ne měsíc před vyhlášením nouzového stavu, se navzdory covidové nepřízni osudu stala naprostým fenoménem. Jen těžko byste dnes, o rok později, hledali někoho, kdo se zajímá o knihy a kdo by o Šikmém kostele neslyšel nebo ho nečetl. Vlastně i v mém okolí ho už četli i ti, co obvykle nečtou skoro nic. A to je asi ta nevětší pocta, které se může autorovi dostat – když si získá i nečtenáře.

Šikmý kostel vyhrál loni anketu Kniha roku, patří k jedněm z nejčtenějších knih roku 2020, mluví se o něm jako o pokračování velkých realistických románů první poloviny minulého století. Velkým právem. Šikmý kostel uspěl, Karin Lednická si splnila životní sen, začala psát životní literární dílo a zařadila se mezi přední současné české autorky. Nepopiratelným právem. A to místo už jí nikdo jen tak nevezme. Protože něco takového jako Šikmý kostel tady už dlouho nebylo. Postavy, prostředí, atmosféra, jazyk, lidé a místa, historie regionu, o kterém se moc nemluví a možná v Čechách ani neví – to všechno a obrovské nasazení a mravenčí práce autorky daly vzniknout velkému a nezapomenutelnému literárnímu dílu.

Skoro rok poté, co rozčeřil Šikmý kostel české literární vody, přichází na scénu jeho pokračování. Opět se setkáváme s postavami, které jsme si v první knize nechali tak bolestně vrůst do životů a potkáváme je přesně tam, kde byly na konci prvního dílu opuštěny. Druhá kniha nás provází léty 1921 až 1945. A už jen díky této dataci je jasné, že to budou možná zprvu léta plná poválečné naděje a optimismu, však si také naši hrdinové zaslouží i něco dobrého, ovšem následně také roky velké smutku, bolesti a možná také ztráty. A co si budeme namlouvat, ona ta meziválečná doba nebyla v pohraničí vlastě žádný velký med. Navíc v pohraničí, kde se mísí hned několik národů a v pohraničí, které si na konci 30. let ještě začínají nárokovat Němci. Karin svoje postavy nešetří. Přesto jdou ale hrdě a s hlavou vztyčenou, tvrdí, tvrdohlaví lidé drsného kraje, kteří se jen tak snadno nepodvolí. Ale někdy musí volit menší z velkých zel. Hned na začátku stojí Ludwik před rozhodnutím, které sice zachrání rodinu před chudobou, ale které také fatálně zamíchá kartami života malé Ženky. A podobně osudových rozhodnutí je příběh plný…

Druhý román je stejně mnohovrstevnatý a stejně jako jeho předchůdce doslova naplněný až po okraj. Karvinná, které už se neříká Karwiná, se mění spolu s tepem doby a s ní i naši hrdinové – rodina Ludwika a Barky, Julka s Jurkem, Fanka s Tomkem. Doslova od prvních stránek se opět noříme do životů postav lidštějších, než na jaké jsme často v románech zvyklí. Jsme chyceni, fascinováni, totálně ochočeni. Často smeteni silou příběhu i vlastními emocemi. Život v hornické kolonii je drsný a má nejen uhelnou pachuť, ale taky z něj píchá někde kolem srdce. Jak už jsme všichni pochopili v prvním díle, rodina Matuszkových a všichni potomci a příbuzní, tedy zde už Pospíšilovi a Zebrokovi, to nikdy neměla a nikdy nebude mít lehké. Rány osudy jsou mnohé a mnohého charakteru – a údělem člověka je se s nimi vypořádat, jak nejlíp to jen bude možné (ať už to znamená cokoli).

Nemám obecně ráda porovnávání a srovnávání (čehokoli), nepřijde mi fér. Můžu ale říct, že Šikmý kostel 2 je vrcholně důstojným pokračováním prvního dílu. A je v mnohém víc než první kniha. Těžší. Bolestnější. Kontroverznější. Taky o dvě stě stran delší. Jakkoli těžká a vážná témata nás potkala do roku 1921, v dalších letech čelí naši hrdinové osudům ještě tísnivějším. Velkou roli hraje samozřejmě také druhá velká válka. Ale snad neprozradím moc, když zmíním, že tak, jako o válečných útrapách píše tahle autorka, jste to ještě nikde jinde nečetli. Už při čtení jsem místy nedýchala, těkala očima v němém úžasu a říkala si, jak „sakra dobrá“ ta Karin je. Četla jsem rozechvělá, rozbolavělá, cele ponořená do všeho, co vetkala do stránek. Vzala si obrovské sousto, těžké chutí, hutné konzistencí – ale vypořádala se s ním s obrovskou pokorou, poctivou prací na rešerších a terénních pochůzkách, odžila každou ze svých postav, jako by to byl někdo, koho skutečná zná. Zvládla to skvěle, až se člověku tají dech. A přináší tak silný vhled do éry 30.-40. let minulého století, že jako čtenář nestačíte žasnout.

Karin Lednická se v Šikmém kostele 2 dotýká témat opravdu velkých, kontroverzních a často podceňovaných a v literatuře možná pro jejich náročnost často vynechávaných. I pro člověka z Ostravska bude pokračování Šikmého kostela jistým otevřením očí strany nedávné historie a česko-polských konfliktů, nevraživosti, která mnohdy dělila i rodiny. Myslím, že Šikmým kostelem dělá Karin Lednická Karvinsku a Ostravsku podobně velkou službu jako kdysi Těšínsku Těšínské nebe. Věřte ale, že oproti Šikmému kostelu je Těšínské nebe jen krásná pohádka se zpěvy o tom, jak to tenkrát na tom česko-polském pomezí zhruba bylo. Karin jde opět na dřeň. A nezastavuje se skoro před ničím. Ale nic v textu nepokulhává. Postavy a jejich příběhy jsou stejně silné a do posledního nádechu propracované jako historicko-politická linka. Šikmý kostel je utkaný jako dokonalý gobelín. Každá nitka, každý detail má svoje místo. A jsou to právě ty drobnosti – hrající gramofon, dečka na staré dřevěné komodě nebo zvuk starých pendlovek –, co dělají příběh velkým. Díky za ten příběh, Karin!

Komentáře (0)

kniha Šikmý kostel 2 recenze