Rom san? Romengi san?

recenze

Ačkoliv bylo o druhé světové válce a pekle holocaustu napsáno již mnoho faktů a příběhů, nikdy toho nebude napsáno tolik, aby to překročilo nějakou pomyslnou dostačující hranici. O této hrůzné minulosti, která se stala součástí dějin nejen Evropy, ale celého světa, je třeba mluvit. Je třeba vzpomínat na všechny, kteří padli v oběť tehdejší kruté idey. Přečetla jsem spoustu knih na toto téma, převážně na základě skutečných fakt a příběhů. Když jsem zbystřila knihu Nejmenuji se Miriam od švédské spisovatelky Majgull Axelssonové, věděla jsem, že je jen otázkou času, kdy se tato kniha dostane k mým očím.

Miriam. Slaví své pětaosmdesáté narozeniny společně se svou rodinou a dárek, který od nich dostane, otevře všechny šuplíky paměti, které měly zůstat až do její smrti zavřené. Miriam vlastně ani neví, kolik jí je přesně let a kdy přesně slaví své narozeniny. Nejmenuje se Miriam. Opravdu ne, kdysi dávno v některém jiném životě se jmenovala Malika. Byla poloviční Romkou, měla mladšího brášku Didiho a starší sestřenici Anušu. Byla šťastná, byla dítětem. Děti nemají poznávat žádné strasti a trápení, mají si užívat dětství všemi doušky, mají se radovat a usmívat. Určitě by tomu tak bylo, kdyby však tehdejší režim nezapočal takové krutosti, o jakých se dozvídáme dnes v hodinách dějepisu.

Malika byla společně s dalšími cikánskými dětmi odtažena od své rodiny do klášterního sirotčince a následně deportována do Osvětimi. Dokud měla po boku svého malého brášku, nebolelo to tak moc, měla se ke komu upínat a pro koho žít. Ale “doktor s karamelkami” byl všude a jeho kruté experimenty také. Malika zůstala sama. Sama mezi tisíci dalších, už jí však nezáleželo na tom, zda-li bude dále žít nebo zemře. Smrt by pro ní byla vysvobozením. Mohla by opět být v poklidu se svou rodinou.

Z Osvětimi se Malika dostane do dalšího tábora, ale zde se poprvé setkáváme s Miriam Goldbergovou, Malika už není. V Ravensbrűcku si najde první skutečnou přítelkyni, která je jí skoro matkou, Norku Else. V tomto táboře Miriam i pracuje. Vypráví nám bez příkras o všem, co se kolem ní děje, o tom, co se děje přímo v Miriam. V knize se střídají časové roviny. Z hluboko pohřbených vzpomínek se dostáváme do vyprávění v současnosti.

“Nejmenuji se Miriam.”
Co všechno zapříčiní jedna vyřčená věta. Někteří členové rodiny se snaží taktně dělat, že nic neslyšeli, ale vnučka Camilla je zvídavá a co se týče babiččiny minulosti, chtěla by vědět více. A tak před ní Miriam pootevře svou Pandořinu skříňku.

I přesto, že jsem byla zpočátku skeptická vůči informaci, že se jedná o románový příběh, ne o příběh zcela založený na skutečnosti, věřila jsem každému slovu, které je v knize napsané. Už jen to, že jsou do příběhu vsazena skutečná historická fakta, to je něco, co prostě nelze opominout. Autorka čerpala z historických pramenů, navštívila dokonce některé z historických míst, které jsou v knize popsány, aby její kniha byla co nejvěrohodnější.

Všechny knihy, které jsem doposud o tomto tématu četla, vyprávěli Židé a nebo byli o Židech. O Romech v koncentračních táborech jsem toho moc nevěděla, vzpomněla jsem si jen na pár informací, které mi v hlavě utkvěly ze školy. Tato kniha je prvním příběhem o romském holocaustu, který jsem četla. Díky této knize si budu pamatovat na romský odpor v Osvětimi, kdy se Romové vzepřeli svým věznitelům. Ti se jim za to vzápětí pomstili a dodnes uctíváme památku tzv. Cikánské noci, kdy bylo v Osvětimi posláno do plynu asi 3000 Romů.

Románové příběhy mají jednu výhodu, a to tu, že když je příběh na čtenáře už příliš silné kafe, může si říct, že je to pouze příběh. Ale v případě této knihy jsem si to říct nemohla a i s velkou bolestí, jsem pokračovala ve čtení. Vůbec si nedokážu představit sebe v těchto strašných situacích. Jsem vděčná za to, že žiji v dnešní době, jsem zdravá, že kolem sebe mohu mít svou rodinu a že nejsem ničím omezená.

Ať již Miriam nebo kterýkoliv jiný přeživší si musel po skončení války projít dalším peklem, a to osobním. Ztráta vlastních rodin, příbuzných, známých, ztráta vlastních snů, vlastního já. Minulost, kterou by člověk ihned nejraději vymazal z vlastní hlavy. Vzpomínky, které se musí vracet neustále znovu, i když se je určitě nejen Miriam snažila zasunout hodně hluboko. Obdivuji a smékám před všemi, kteří měli tu sílu jít dál, i když budoucnost se jim zdála jen jako nějaká šedá či černá díra obklopená ničím.

Při čtení jsem musela mít při ruce kapesník a pokud se stalo, že příběh na mě dolehl více než jsem dokázala zvládnout, šla jsem obejmout své dvě dcerky. Knihu jsem četla poměrně dlouhou dobu, protože ne každý večer jsem byla připravená na šeď všech těch hrůz minulosti. I když je to smyšlený příběh, je uvěřitelný a mohl by být jedním z mnoha příběhů, které napsal sám život.

Asi před třemi lety jsem byla na jedné přednášce, kdy přednášející byla paní, která přežila hrůzu koncentračního tábora. Tato paní zakončila svou přednášku slovy: “Nikdy nesmíme zapomenout na minulost už jen z toho důvodu, aby se minulost neproměnila v současnost.”

Komentáře (0)