Richard Bach : Nikdo není daleko

recenze

Příběhy Richarda Bacha jsou nezaměnitelné. Voní touhou posadit se někam do ticha, klidu a pokud možno, sledovat západ slunce. A to jsou přesně ty myšlenky, zcela odtržené od všedního lidského běsnění, které vás napadají.

S titulem Nikdo není daleko, se na ten mořský břeh posadíme velmi rádi a oslavíme s malou Rae narozeniny. Vzácná malá holčička, vzácný přítel a vzácná zkušenost, kterou při cestě za ní učiníme.

Přitom kniha je maličká a krátká a krásná svými ilustracemi.
Ovšem je to obsahově tak obrovský příběh, ve kterém si odpovíte na otázky ohledně pravdivosti toho, co říkáte, myslíte si a jak si vůbec člověk představuje život a jeho popis…. My tak moc mluvíme jinak než cítíme – a může za to jazyk, zvyklosti nebo jen to, co jsme se naučili? Nakonec vám dojde, jak moc nás utváří to, co zažíváme a co se učíme během dětství. Jaké zažitosti se učíte… s čím se musíme ztotožnit.

Kolik čtenářů, tolik pojetí knihy.
Nyní jsem ji vnímala více jazykově a přemýšlela nad tématy s ní snad ani nesouvisející, kdysi dávno, při prvním nebo druhém vydání jsem přemýšlela nad cestou za malou Rae a nad láskou, která je v knize obsažena.

„Rae,
Děkuji Ti za pozvání na oslavu Tvých narozenin.
Váš dům je vzdálen tisíc mil od mého já se jen zřídka vydávám na tak dalekou cestu. Narozeniny malé Rae jsou však tím nejlepším důvodem. A já se už nemohu dočkat, až budu s Tebou.“

A tak se nechte pozvat do něžného příběhu, kde velkou část jeho atmosféry a nezapomenutelnosti tvoří i nádherné ilustrace. Takové, které nechávají dostatečný prostor i čtenáři. Jeho fantazii, místo pro jeho vlastní emoční otisk.
U modré kočky, Renata Petříčková

Komentáře (0)