Recenze pro Studia comeniana et historica, 65-66, r. 31, 2001, str. 210-212

recenze

Rozenkruciánské osvícenství (2000) / kirkous
Recenze pro Studia comeniana et historica, 65-66, r. 31, 2001, str. 210-212
“Dr. Yates loves a mystery”. Takto výstižně začíná svou recenzi na knihu The Rosicrucian Enlightenment (London 1972) britské historičky Frances Yates jiný britský historik Rudolf J. W. Evans (The Historical Journal, XVI, 4, 1972, str. 865-868). Evans sám přiznal v úvodu ke své knize o Rudolfu II. (Rudolf II. and His World, Oxford 1973), že se ve svém studiu rudolfínského období patrně ne zcela dostatečně věnoval zkoumání tajemného fenoménu rozenkruciánství, který se snaží odkrýt jeho kolegyně. Je však tato kniha i dnes, téměř po třiceti letech od svého vydání, natolik aktuální, že stojí za český překlad? Mohou “milovníci tajemství” či zájemci o dějiny vědy a dějiny idejí publikaci pokládat i dnes za bernou minci, jak se pravděpodobně domnívá nakladatel, neboť nepovažoval za nutné doplnit své vydání předmluvou nebo doslovem, v němž by se oněch třicet let nějakým způsobem zohlednilo? Anebo je vydání českého překladu pouze pokusem o komerční využití hladu po literatuře zabývající se rozenkruciánstvím, možná podníceného i románem Umberta Eca Foucaultovo kyvadlo?
Bylo snad logické (jak opět píše Evans), že Frances Yates se rozhodla napsat knihu o rozenkruciánech, neboť k tomu vedlo její předchozí studium renesanční hermetické tradice (kniha Giordano Bruno and the Hermetic Tradition, London 1964, byla výrazným zvratem v brunovských studiích). V Rozenkurciánském osvícenství převážně na scénách Falce, Čech a Anglie 17. století rozehrává barvitou hru plnou symbolů, emblémů a dramatických zvratů, nikoliv nepodobnou jejímu oblíbenému renesančnímu divadlu (kterému se mimo jiné věnovala i v knize o alžbětinské renesanci Theatre of the World, London 1969). Jejími hlavními představiteli jsou Fridrich Falcký se svou manželkou Alžbetou Anglickou, John Dee, Johann Valentin Andreae, Robert Fludd, Michael Maier, Jan Amos Komenský, Francis Bacon a Alias Ashmole. Frances Yates si klade za cíl vylíčit dějiny idejí rozenkruciánství a poukázat na jejich anglický původ v díle Johna Dee, idejí, které hledaly své uplatnění ve Fridrichově Falci a posléze i v předbělohorských Čechách a které se podivuhodným způsobem a shodou okolností vrátily zpět na místo svého vzniku, do Anglie, aby tam pak vskrytu stály u zrodu novověké vědy. Nehodlá se věnovat otázce, zda vskutku nějací rozenkruciáni existovali, nýbrž prohlašuje, že se ve své knize bude zabývat “rozenkruciánskou fází ve vývoji myšlení, kultury a náboženství” (str. 13), aby tím unikla nekritičnosti okultních studií vytvářejících z rozenkruciánství téma, kterému se každý zastánce kritické historiografie raději vyhne. Navzdory tomuto předsevzetí má čtenář dojem, že z protagonistů rozenkruciánských idejí se poznenáhla stávají představitelé rozenkruciánského hnutí, a že tedy nikoliv pouze myšlenky, obsažené v rozenkruciánských manifestech (Fama Fraternitatis, Confessio), respektive v díle Johna Dee, ale také i samotné tajemné hnutí je historickou skutečností. Frances Yates sama totiž na klíčových místech termín “rozenkruciánské hnutí” (“rosicrucian movement”) užívá a tím se prohřešuje proti svému vlastnímu metodologickému požadavku vytyčenému v úvodu knihy, což samo o sobě činí knihu problematickou. Přejděme nyní ke konkrétním poznámkám o knize Rozenkruciánské osvícenství.
Autorčin pohled na dějiny 17. století může působit na českého čtenáře poněkud neobvykle. Když Frances Yates považuje za počátek třicetileté války až bitvu na Bílé Hoře a nikoliv již pražskou defenestraci, může se jednat jen o odlišnou periodizaci, více problematické však je její jednoznačná interpretace třicetileté války jako války náboženské, války katolické Evropy proti Evropě protestantské. Jistě, náboženství hrálo významnou roli mezi příčinami rozpoutání války, ovšem vedle zájmů např. ekonomických. Vždyť Protestantská unie, jejíž hlavou Fridrich byl, neměla podporu luteránských knížat a tak na Bílé Hoře bojovala po boku katolických Habsburků i vojska saského luteránského kurfiřta Jan Jiřího I. A katolická Francie později stála na opačné frontě, než katoličtí Habsburkové. Frances Yates to však opomíjí, a tak nemá obtíže uvést třicetiletou válku do přímé souvislosti s bojem katolíků proti rozenkruciánským myšlenkám panujícím na dvoře Fridricha Falckého, který prý sám sebe považoval za nositele náboženské rozenkruciánské reformace.
Frances Yates interpretuje dějiny výrazně “anglocentricky”, jak patrné např. z úvah o příčinách války. Evropa se “řítila do Třicetileté války”, poněvadž “byla připravena o vedení”, tj. na anglickém trůnu neseděl silný vládce, který by vládl “svobodomyslné Evropě” (str. 41). Projevem stejné autorčiny tendence je ostatně i samotná snaha chápat rozenkruciánství jako anglický “import” a především zdůrazňování významu Anglie pro vývoj vědy. Z Prahy “mohly vzejít originální vědecké a náboženské myšleny vskutku fenomenálního významu” až díky podnětům “pocházejícím z alžbětinské Anglie” (str. 262). A podle autorky to byla právě Anglie, kde moderní věda vznikla, neboť zde “vládla velkorysá svoboda a tolerance všech vědeckých a náboženských směrů vyjma římského katolicismu. A protože tento náboženský směr byl absolutně netolerantní, jeho vyloučení nijak neohrožovalo rozvoj moderní vědy v puritánské Anglii.” (str. 262) Nechceme popírat význam Královské vědecké společnosti a především Isaaca Newtona na konstituování moderní vědy, připadá nám nicméně, že by neměl být podceňován význam myslitelů z jiných zemí, budeme-li jako autorka zohledňovat geografické hledisko. Za všechny můžeme zmínit Francouze Pierra Gassendiho a Blaise Pascala, Němce Otto von Guerrickeho a Gottfrieda Wilhelma Leibnize či Nizozemce Johanna Baptistu van Helmonta a Christiana Huygense.
Výše uvedená citace by také mohla naznačovat, že Yates přebírá z rozenkruciánských manifestů protikatolický osten. Na druhou stranu je však třeba na její obranu dodat, že přisouzení vzniku moderní vědy protestantismu (lépe řečeno protestantskému rozenkruciánství) v závěru své knihy relativizuje. Zdráhá se definitivně rozhodnout, zda “rozvoji moderní vědy více přála hermetická tradice v rozenkruciánském nebo v jezuitském pojetí”, přičemž má na mysli především dílo Athanasia Kirchera (str. 266). Autorka je nicméně přesvědčena, že moderní věda jednoznačně vzešla z hermetické tradice. Význam hermetických věd býval dříve často v dějinách vědy zanedbáván, příkladem budiž opomíjení dobré poloviny díla Isaaca Newtona. Yates se tak zcela správně staví proti ztotožnění vědeckosti s mechanicismem. Sama však upadá do druhého extrému, když příliš akcentuje hermetismus a alchymii jako podhoubí moderní vědy. Dnes se zdá, že není možné ostře od sebe oddělovat “racionální mechanisty” a “iracionální alchymisty” a přiklánět se pak ve výkladu dějin vědy na jednu či druhou stranu, jak instruktivně ukázal ve své práci o Robertu Boylovi Lawrence Principe (The Aspirin Adept: Robert Boyle and His Alchemical Quest, Princeton 1998).
Vraťme se však k rozenkruciánství. Podle Frances Yates je základním pramenem inspirujícím celé rozenkruciánské hnutí na kontinentě.filosofie anglického myslitele Johna Dee. Toto tvrzení zpochybnil již ve zmiňované recenzi Robert Evans jako nic víc než velmi smělou hypotézu. Jediným Deeovým dílem, které bylo na kontinentě známé, byla Monas Hieroplyphica, což je kniha velmi malá a vysoce obskurní. Deeovy knihy obecně neměly podle Evanse na kontinentě velký vliv. Vysoce problematické je také autorčino pasování Johanna Valentina Andreaea na jednoho z nejvýznamnějších rozenkruciánských ideologů. John Warwick Montgomery, autor dodnes patrně nejkomplexnější práce o Andreaeovi (Cros and Crucible. Johann Valentin Andreae (1586-1654). Phoenix of the Theologians, 2 sv., Hague 1973), jej naopak považuje za rozhodného oponenta rozenkruciánství z pozic ortodoxního luteránského teologa. Montgomery dokonce staví do protikladu vůči rozenkruciánským manifestům i Andreaeovu Chymickou svatbu Christiana Rosenkreutze, jejímž účelem podle něj nebyla obrana manifestů, ale “kristianizace mýtu”, což ovšem Andreaeovi současníci nepochopili.
Fraces Yates na základě nalezení určitých analogií mezi rozenkruciánskými manifesty a Novou Atlantidou přiřazuje k rozenkruciánskému hnutí i Francise Bacona. Pravděpodobně se stejnou úspěšností je však možné v Baconově spise nacházet momenty, které jej od manifestů radikálně odlišují. (Dokumentuje to Brian Vickers v článku Frances Yates and the Writing of History, Journal of Modern History 51, 1979, str. 287-316.) Máme dojem, že autorka v průběhu práce na knize jakoby stále více podléhala přitažlivosti rozenkruciánského hermetismu, často vidí rozenkruciány, jakmile se někde objeví nějaká podobnost s manifesty. Znakem rozenkruciánského díla se stává využití emblému křídel s odkazem na motto Fámy “Skryj mě ve stínu svých křídel, Bože”. Nic jí nevadí na faktu, že tento emblém není typický jen pro literaturu rozenkruciánskou, či že se např. v Baconově Nové Atlantidě nejedná o křídla Jehovova, ale andělská, jak upozorňuje Vickers. Baconovu návaznost na rozenkruciánství podle autorky potvrzuje frontispis z knihy Thomase Sprata History of the Royal Society, neboť zde za postavou Francise Bacona stojí anděl s křídly. Čímž jsou zároveň stvrzeny i rozenkruciánské základy Královské vědecké společnosti. Spekulace obdobného typu se objevují např. v úvahách o René Descartovi. V “sylogismu” typu “Descartes pobýval v Čechách, Čechy byly rozenkruciánské, Descartes musel být ovlivněn rozenkruciánstvím” by bylo možné zpochybnit nejen formální správnost, ale dokonce platnost obou premis. Ještě fantastičtější, neboť zcela nezdůvodněnou, spekulací je přiřazení Václava Hollara k rozenkruciánskému hnutí. Autorčin důvod? Právě Hollar je totiž autorem uváděné rytiny ze Spratovy knihy a navíc byl přece českým emigrantem (!?).
Co vedlo Frances Yates k závěru, že centrem rozenkruciánského hnutí byly Čechy? Její úvaha je jednoduchá. Myšlenky rozenkruciánského osvícenství měly prý podporu na dvoře Fridricha V. Falckého již v Heidelbergu a byly pak přeneseny do Čech, kde jim živnou půdu připravila rudolfinská doba. Evans však upozorňuje, že zájem Fridrichova rádce Kristiana z Anhaltu o alchymii nemusí znamenat jeho politické angažmá pro hermetickou reformaci. A jak je to se samotným Fridrichem? Byl vskutku oním rozenkruciánským reformátorem? Yates uvádí snad dva “důkazy”: velkorysou přestavbu heidelbergského sídla se zahradami, která navozuje představu rozenkruciánských manifestů a za druhé oduševnělý výraz, kterým na nás shlíží král Fridrich z potrétu od Gerarda Honthorsta.
Českého čtenáře může potěšit, jak velkou pozornost věnuje anglická autorka jeho zemi a zvláště pak Janu Amosovi Komenskému. Komenský je podle ní jedním z nejvýznamnějších myslitelů, kteří jako následovníci Andreaeho vědomě navazovali na rozenkruciánské ideály a přenášeli je do svých utopických představ, ačkoliv se od pojmu “rozenkruciánství” odvracejí. Yates se věnuje Labyrintu světa, který chápe jako komentář k rozenkruciánskému hnutí a výraz ztráty nadějí vzešlých z rozenkruciánských příslibů po porážce Fridricha Falckého. Je ovšem otázkou, do jaké míry Labyrint vyjadřuje vlastní Komenského stanovisko a zda není pouze “cvičením” zpracovávajícím andreaeovský vzor. Pokud tomu tak není, můžeme dále namítat, že Komenský v Labyrintu je skeptický celé tradici lidského vědění včetně rozenkruciánského a kniha tak nevyjadřuje pouze zklamáním z toho, že z politických důvodů se ideály rozenkruciánského hnutí nemohly naplnit. A jsou pak jeho pozdější spisy transformací rozenkruciánských myšlenek do modelu všenápravy? Frances Yates to tvrdí, aniž by provedla analýzu těchto Komenského děl. Přitom by se z jejího úhlu pohledu nabízelo např. srovnání traktátu o “všeobecné nápravě celého světa”, který je součástí knihy Traiana Boccaliniho Ragguagli di Parnaso a byl otištěn spolu s manifestem Fama, s Komenského De rerum humanarum Emendatione. Je však pravděpodobné, že výsledkem takového zkoumání by bylo zjištění pouze vnější podobnosti. Komenského všenáprava není založena mýticky a je jí také vzdálen hermetický jazyk rozenkruciánských manifestů.
Bylo by jistě možné uvádět další konkrétní příklady z knihy Rozenkruciánské osvícenství, které mohou být problematizovány. Pokusme se však nyní zhodnotit knihu jako celek. Podle Briana Vickerse, jehož výše zmiňovaný článek je snad nejostřejší recenzí, která na knihu Rozenkruciánské osvícenství kdy byla napsána, představuje recenzovaná publikace ve srovnání s autorčinými staršími díly úpadek. Je to především z důvodu špatné metodologie, která hrubě nesplňuje historiografická kritéria. Množství zcela nepodložených hypotéz, které autorka pojímá jako fakta, nás nutí k souhlasnému stanovisku s americkým recenzentem. Přesto se však domníváme, že autorčiny hypotézy a spekulace mohou být velmi inspirující a kniha jako celek tak může podnítit nová bádání. Záleží ovšem také na tom, jak k dílu Frances Yates přistoupí současný vydavatel. Ten se však svého úkolu nezhostil vůbec dobře. Nejen že knihu nedoprovodil komentářem nějakého současné historika, nýbrž dokonce šetřil i na korekturách a jazykových úpravách českého překladu. Chyby je možné nalézt téměř na každé straně: překlepy, chyby ve shodě přísudku s podmětem, chybějící či přebývající slovesa, špatné předložky atd. Velmi kuriózně působí překlad některých jmen. Překladatel patrně vůbec nevěděl, že některá vlastní jména mohou mít i český ekvivalent a ponechal je v anglickém znění. A tak např. bájný argonaut Iáson zůstal anglickým Jasonem (str. 29) a dokonce Mikuláš Drábík Nicolasem Drabikem (str. 317). Věcnou správnost českého překladu jsme neměli možnost posoudit, doufejme jen, že signifikantním není nepřesný překlad latinského hesla uvedeného uprostřed Fámy “Ex Deo nascimur, in Jesu morimur, per spiritum sanctum reviviscimus” jako “Z Boha zrození, v Kristu umírající a znovu vzkříšení Duchem Svatým” (str. 328). Můžeme také doufat, že záměna jména Dee za Maier na str. 117 (v textu “Deeovy emblémy” namísto “Maierovy emblémy”) a jmen Fludd a Maier na str. 113 (v textu “Maier se narodil roku 1574, takže byl o málo starší než Fludd” na místo “Fludd se narodil roku 1574, takže Maier byl o málo starší než on”) jsou výjimkou a vnímavý čtenář si omylu povšimne. Je také škoda, že vydavatel či překladatel si neuvědomil, nebo nepovažoval za nutné čtenáři sdělit, že některé knihy, které autorka zmiňuje, existují i v českých překladech. Především se jedná o v úvodu této recenze uvedenou publikaci Roberta J. W. Evanse (Rudolf II. a jeho svět, Praha 1997). V češtině máme k dispozici i Bunyanovu Cestu poutníka (Poutníkova cesta z tohoto světa do světa budoucího, Praha 1996) či Campanellovu knihu Civita del sole pod názvem Sluneční stát (Praha 1934, 1979) a do češtiny byla již dokonce přeložena i samotná Chymická svatba (J. V. Andreae, Chymická svatba Christiana Rosenkreutze, z roku 1459, Praha 1992).
Je jistě pozitivním jevem, že na pultech knihkupectví v českých zemích se objevují publikace významných zahraničních historiků, zvláště když se částečně dotýkají české historie. Doufejme jen, že další vydavatelské počiny tohoto typu budou daleko převyšovat úroveň českého vydání Rozenkruciánského osvícenství. Z knih Frances Yates by bylo jistě vhodné mít v českém překladu k dispozici již zmiňované dílo Giordano Bruno a hermetická tradice.
Tomáš Nejeschleba

Komentáře (0)

kniha Rozenkruciánské osvícenství recenze