Pusinka

recenze

Noční můra každé matky… Představa, že by mohlo být její miminko zaměněné. Představa, že se její dítě ztratí, že o něj jakýmkoliv způsobem přijde…

Řečeno v nadsázce - s pomocí této noční můry vstoupila před několika lety mezi autory psychothrillerů britská spisovatelka Sophie Hannah. Ačkoli její prvotina nazvaná Pusinka, postavená právě na zápletce výměny dětí, vyšla v originále už roku 2006, u nás se objevily nejprve její pozdější knihy - Ztráty a lži, Bludná sdělení a samozřejmě Vraždy podle monogramu, v nichž Sophie Hannah se svolením dědiců navázala na tradici Agathy Christie a oživila postavu legendárního detektiva s knírkem Hercula Poirota.

Thriller Pusinka, jemuž se nedávno konečně dostalo také českého překladu, pracuje s tou nejhorší možnou představou rodičů. Když si hlavní hrdinka Alice poprvé od porodu odskočí na dvě hodiny pryč od své dvoutýdenní dcerky, a na starost ji doma přenechá svému manželovi, je přirozeně plná obav a nervozity, jak je u novopečené matky obvyklé. Ale ani v nejmenším netuší, že tím opravdu odstartuje svoji vlastní rodičovskou hrůzu.

Při návratu domů totiž nachází Alice nejprve otevřené vchodové dveře, poté manžela spícího v obýváku, a nakonec v postýlce dítě, které není její. Holčička má sice podobně roztomilý obličejíček a stejné oblečení, ale Alice je přesvědčená, že to není její malá Florence. Manžel David ovšem toto podezření nesdílí, a ani přivolaná policie nevypadá, že by tomu zrovna věřila. Když po týdnu Alice i s dítětem uprostřed noci zmizí, aniž by si vzala z domu byť jen jedinou věc, musí seržanti Simon Waterhouse a Charlie Zailerová zcela změnit svůj laxní postoj…

Záclonky na postýlce jsou zatažené. Nahlédnu dovnitř a nejprve spatřím jen nezřetelný obrys dětského tělíčka. Teprve po pár vteřinách ho zahlédnu jasněji. Ach Bože. Čas se nesnesitelně zpomalí. Srdce se mi rozbuší a zvedne se mi žaludek. Do úst se mi nahrne koktejl s příchutí žluči. Zírám a zírám a mám pocit, jako bych padala na tvář. Vznáším se oddělená od okolí, nemám se čeho zachytit. Tohle není zlý sen. Nebo spíš se skutečnost stala zlým snem… Slíbila jsem Davidovi, že budu potichu. Otevřu ústa dokořán a začnu křičet.

Děj celého příběhu vnímáme skrze dva pohledy. Kapitoly vyprávěné samotnou Alicí se pravidelně střídají s těmi, v nichž sledujeme práci policie. Obě jsou navíc datovány do různého časového období. Linka Alice se odehrává krátce po „záměně“, naopak linka policejní běží v době „po zmizení matky a dítěte“. Dá se říci, že jedna druhou doplňují a postupně odhalují celou pravdu.

Sophie Hannah si zvolila ústřední téma, z něhož samo o sobě mrazí, i když by ho neobalila žádnými dalšími spletitostmi a otazníky. Pro čtenáře - rodiče v každém případě. Pro thriller tedy ideální zápletka, z níž lze vytěžit hodně. Autorka se ale bohužel nevydala úplně tím nejlepším směrem. Pasáže z policejního pohledu se mnohem více věnují, než skutečnému pátrání a dedukování, tak žabomyším válkám uvnitř kolektivu a zhrzeným citům mezi oběma seržanty. Tím zmíněná prolínavost dějových linek působí spíše rušivě a zbytečně, protože děje a akce je v této "policejní" části příběhu natolik málo, že vlastně tlumí napětí.

Naopak kapitoly vyprávěné Alicí dojmy výrazně vylepšují. Tyto odstavce jsou jednak silnou reflexí zdrcené matky, a jednak v sobě ukrývají všechny posuny, tajemství a překvapení příběhu. Pozitivním prvkem je také velká charakterová rozmanitost postav, jež postupem stránek překvapují, když se ukazuje jejich nevypočitatelnost.

Pusinka je v celkovém výsledku zřejmě nejslabší knihou autorky, jež u nás doposud vyšla. Vzhledem k tomu, že jde ale o její prvotinu, není tento fakt tolik překvapivý. Sophie Hannah je dobrá spisovatelka, jen se jí na startu nepodařilo, stejně jako jiným spisovatelům, tak úplně vyhnout jisté křečovitosti a neucelenosti.
Samotné rozuzlení celého příběhu může být pro čtenáře oříškem, potažmo jistým dilematem… Těžko se totiž rozhodnout, zda je závěr jen jistým východiskem z nouze, či skutečně bravurně promyšleným tahem… :)