Psycho : Sanatorium

recenze

Psycho: Sanatorium (2016) / Blaufik (158 views)
Psycho : Sanatorium
Norman Bates je člověk, jenž byl usvědčen z několika vražd a nyní je zavřený ve státní nemocnici pro duševně choré zločince, kde se také léčí.
Jeho lékařem je doktor Felix Reed, který se snaží pomocí psychoterapie Normana zbavit jeho katatonických stavů a zároveň mu vysvětluje, že vraždy, které spáchal má na svědomí jeho matka, která jej stále ovládá.

Doktor Reed se také snaží uchránit Normana před ředitelem ústavu, doktorem Goldbergem, který je přesvědčený, že nejúčinnější terapií je léčba šokem, nikoliv rozmluvami. Reed si jde však i nadále za svým a výsledky na sebe nenechají dlouho čekat - Norman začíná postupně reagovat a vnímat, co se po něm chce. Netrvá dlouho a z jeho úst vychází první slova, ze kterých má Dr. Reed ohromnou radost. Pomalu, ale jistě se začíná smiřovat se svým stavem, a uvědomuje si, že ten kdo vraždil byla ve skutečnosti jeho matka - ovšem jeho rukou.

... "Teď vážně. Chci si s vámi promluvit o vašich pacientech. Hlavně o jednom. O Batesovi."
"Ja. Došlo k nějakému pokroku ?"
"Došlo... k jistému pokroku v tom smyslu, že víc než dřív reaguje na fyzické podněty." Reed popsal, jak zdravotní sestra s asistenty Normanem manipulují pouhými doteky. "Také vím, že vnímá, když na něj mluvím já nebo sestra. Fyzicky reaguje."


Byť se Batesův zdravotní stav zlepšuje a pokroků si všímá i sestra Marie, která chodí Normana denně krmit, stále zůstává pro okolí uzavřený sám do sebe. I to se má změnit, jelikož je nucen začít trávit čas ve společenské místnosti.
Dr. Reed po čase zjistí, že má Norman bratra - dvojče - Roberta Newmana a věci naberou spád. Robert svého bratra pravidelně po večerech navštěvuje a oba bratři si spolu skvěle rozumí a to až do té doby, kdy zmizí jeden z ošetřovatelů, který se k Normanovi nechoval zrovna nejlépe.
Norman začíná mít podezření, že by v onom záhadném zmizení mohl mít jeho bratr prsty a to není vše. Další zmizení na sebe nenechají dlouho čekat....

Tato kniha mne zaujala hned, jak jsem ji viděla v edičním plánu Omegy. Když jsem si všimla recenzního konkurzu na tuto knihu, tak jsem neváhala a okamžitě psala. Měla jsem štěstí, jelikož se mi ozvali s tím, že jsem byla vybrána k recenzi.

Kniha má obálku, která určitě zaujme už na první pohled. Po sundání papírového přebalu zůstává stále stejnou kráskou.
Po rozevření knihy určitě také zapůsobí předsádka, která se k této knize hodí, vypadá, jako by byla pocákaná krví.
Myslím, že se povedlo také sladění černého kapitálku s červenou záložkou.

Kniha začíná krátkým úvodem, poté pokračuje dvacet samostatných kapitol, které zakončuje doslov. Nechybí ani poděkování autora.

Samotný příběh je poměrně čtivý, vše se odehrává v roce 1960, ve staré budově, jenž kdysi sloužila jako psychiatrická léčebna. Vězni jsou vlastně psychicky narušení jedinci a hrstka lékařů a asistentů se na nich hodlá vyřádit se vší parádou. Nechybí zde ubližování samotným "trestancům", fyzické útoky jsou zde téměř na denním pořádku. Na Normanovi se vždy nejvíce vyřádí Myron Gunn - hlavní dozorce, který se v trýznění ostatních doslova vyžívá.

Co mě samotnou docela zaujalo, bylo celé pojetí Normana Batese v oné léčebně. Způsob, jakým s ním zacházeli byl minimálně "zajímavý". Ano, Myron Gunn se s ničím nemazlil a ubližoval všem a hlavně Batesovi, ale co ostatní ? Dozorci, sestra Marie, doktor Reed a další se k Normanovi chovali jako kdyby vůbec nic neprovedl, byl to chudáček a bylo nutné s ním jednat naprosto v rukavičkách.

A to nemluvím o tom, že se tak k němu chovali pouze v případě, že o něm byla zmínka. Ono totiž celá tato kniha se nese v duchu "o Normanovi, bez Normana" a tak kromě toho, že se dovídáme, že jej sestra Marie krmí lžící a když má terapii s dr. Reedem, tak sebou práskne na postel se toho zas až tolik neděje.
Řeší se hlavně zmizení osob a Normanův bratr.

Jak jsem psala výše, kniha je poměrně čtivá (mě alespoň bavila), ale nic až tak zásadního se v průběhu četby neděje. Tušení oč v knize vlastně jde jsem měla už někdy v půlce příběhu a když se na konci vše vysvětlovalo, tak jsem zas až tak mimo nebyla.

Kniha by se mohla líbit všem, kteří nepotřebují hromady zvratů a napětí v průběhu četby. Myslím, že by stálo za zamyšlení, jestli by autor neudělal lépe, kdyby knihu nepsal jako "volné pokračování", ale jako samostatný příběh z šedesátých let z jedné nemocnice pro duševně choré zločince.

Komentáře (0)

kniha Psycho: Sanatorium recenze