Pššššt...

recenze

Nikomu ani slovo (2016) 5 z 5

/ Thanyss

Přiznejme si, že autorů, kteří by opakovaně dokázali psát příběhy natolik chytlavé, že se od nich nedokážete odtrhnout, zase tolik není. Ale pokud bych tam měla někoho s jistotou zařadit, je to jednoznačně a bez váhání Harlan Coben.

Sedm hodin. Přesně taková doba uplynula od okamžiku, kdy jsem knihu otevřela, do momentu, kdy mi před očima exhibovala poslední věta příběhu. Jedno odpoledne a pár popraskaných žilek v oku. Coben nezklamal.

Nikomu ani slovo se u nás dočkalo po čtrnácti letech druhého vydání. Děj je tak sice poplatný tehdejší době a technologiím, jenže to je úplně šum a fuk, jelikož napříč lety neztratil nic ze své chytlavosti, napínavosti ani zajímavosti.

David a Elizabeth jsou naprosto dokonalým párem, který se od sebe prakticky neodloučil od svých sedmi let. Společně vyrůstali, jejich vztah postupně přerostl v lásku, přežil střední i vysokou školu a skončil svazkem manželským. Každoročně tito dva míří k osamělému jezeru, kde do kůry stromu vyřezávají jednu čárku za každý rok, jenž uplynul od jejich prvního polibku. Tentokrát přidávají zářez třináctý. A poslední.

Během mrknutí oka David navždy ztrácí svou milovanou ženu a sám málem nalezne smrt na dně jezera. Jako zázrakem přežije. Ovšem jeho život nemá bez Elizabeth už téměř žádný smysl.

A přeskočíme dlouhých osm let. David je úspěšný pediatr, ovšem to je asi tak vše. Neustále se plácá v minulosti a každá buňka jeho těla truchlí po mrtvé manželce. Jenže by to nebyl Coben, aby všechno nepřevrátil a neroztočil do všech stran. Stačí jeden jediný záběr kamery z rušné ulice. David netuší, kde to místo je, neví, proč má ten záběr sledovat. Do okamžiku, kdy do záběru vejde žena. Davidův svět se přestává točit. Z monitoru na něj kouká jeho dávno mrtvá žena.

Harlan Coben je mistr ve vyprávění záhad. Dokáže vzít poměrně banální zápletku a vytvořit z ní téměř mistrovské dílo plné mystifikací, paranoie, lží, polopravd a neuvěřitelného napětí. Vezme vás a bude natahovat jako žvýkačku téměř k prasknutí. Zahltí vaše mozkové obvody, div se vám nezačne kouřit z uší. Horko těžko budete knihu odkládat, abyste zjistili, že na ten záchod si můžete vlastně klidně odskočit s ní. A vařit a jíst se dá taky jednou rukou. Připravte své oči na vyčerpávající jízdu.

Nikomu ani slovo si opět hraje se starými tajemstvími, která nejsou pohřbená ani po osmi letech. Částečně zhojené rány se znovu otevírají a zabijáci nikdy nespí. Na rozjezd se ani tentokrát nečeká příliš dlouho, za chvíli se to na vás valí ze všech stran, aniž byste měli sebemenší ponětí, o co tu vlastně zase zatraceně jde.

Co se před těmi lety vlastně stalo s Elizabeth? Kdo ji chtěl zabít? Proč si FBI najednou myslí, že svou manželku zabil právě David?

Coben má většinou tendence dělat ze svých hlavních postav tak trošku superhrdiny. Ani tentokrát si to neodpustil a tak se ze vzorného doktůrka stává profesionální uprchlík před zákonem a celkem rychle se vzpamatovává i z těch největších nakládaček tak rychle, jako by je inkasoval každý den před snídaní. Čistě pro formu. I tak mu ale budete fandit.

Nedá se svítit, ten chlap to prostě umí. Nehledě na to, že dokáže vybudovat výbornou atmosféru, on navíc dokáže udržet tempo po celou dobu příběhu v dost svižném rytmu. Někdo by se mohl i slušně zadýchat.

Obujte si tretry vážení, jdeme pronásledovat dávná tajemství, která před námi mají slušný náskok. A rozhodně nebudou zpomalovat. Mimochodem, raději se neohlížejte za sebe, to, co máte v patách, by se vám také nemuselo líbit.