První světová válka očima „zákopového vojáka“ je hrůzným svědectvím o kruté a zbytečné smrti milionů nešťastníků...

recenze

Dvacáté století je smutně proslulé dvěma světovými válkami, které počtem obětí a materiálními škodami dalece předčily všechny předchozí vojenské konflikty. Zatímco o té druhé toho díky obrovskému množství literatury a dobovým filmovým dokumentům víme prakticky všechno, první světová válka je pro nás událostí už hodně vzdálenou a tudíž i dosti neznámou. Jistě, některé „povinné“ údaje si ze školních lavic ještě pamatujeme (sarajevský atentát na následníka rakousko-uherského trůnu, krvavá bitva u Verdunu, československé legie), ovšem její příčiny, politické aspekty a vlastně i podrobnosti o válečných operacích jsou známy jen úzkému okruhu odborníků na historii.
Válečný deník Ernsta Jüngera představuje pro všechny zájemce o danou problematiku fascinující příležitost seznámit se s Velkou válkou (jak se první světové válce původně říkalo) z bezprostřední blízkosti, tj. očima mladého muže, který do ní dobrovolně (a hnán spíše touhou po dobrodružství než vlasteneckým zápalem) narukoval, bojoval od začátku do konce v prvních liniích, byl mnohokrát raněn a ke svému vlastnímu údivu válečné běsnění přežil. To, co je na jeho deníkových záznamech (které takřka obsedantně pořizoval i v těch „nejnevhodnějších“ chvílích a situacích) nejzajímavější, je právě tato bezprostřední autentičnost, kdy většinou okamžitě po skončení bojových akcí si zaznamenával jejich průběh a své pocity tváří v tvář smrtelnému nebezpečí.
Ernst Jünger se takřka nikdy nevyjadřuje k válce jako takové, tj. k jejímu politickému pozadí, dokonce nijak nezkoumá ani strategická rozhodnutí vrchního velení. Jediným předmětem jeho zájmu je každodenní martýrium obyčejných vojáků v zákopech, všudypřítomná blízkost smrti a adrenalinové zážitky ze ztečí nepřátelských obranných postavení. Statickou válku na západní frontě s nesmírným množstvím zcela zbytečně (protože většinou bez jakéhokoli vojenského významu) zmařených životů autor postupem času čím dál víc vnímá jako jednotvárnou (byť zároveň hrůznou) rutinu, o níž prakticky není možné napsat něco nového. Deníkové záznamy se tak stále častěji mění na čistě informativní zprávy o činnosti protivníkovy artilerie, druhu vystřelovaných granátů, podmínkách v zákopech, alkoholických orgiích a zabitých a raněných spolubojovnících.
Při četbě jeho deníků si čtenář mimoděk klade otázku, zda lze Ernsta Jüngera označit za jakýsi „reprezentativní vzorek“ vojáka první světové války – a vzápětí si odpoví, že nikoli. Psychologický profil tohoto mladého Němce je totiž velmi obtížně „zaškatulkovatelný“, dá se dokonce říct, že se v jeho případě jedná o podivného a snad i podivínského jedince, který sice válku neadoruje a staví se k ní kriticky, současně se v ní však svým způsobem „vyžívá“. Jünger se dobrovolně hlásí na nejnebezpečnější akce, v čele svých vojáků (brzy se totiž stává důstojníkem a velitelem čety) překonává ostnaté dráty a nehledě na dělostřeleckou a kulometnou palbu běží na zteč nepřátelských zákopů. V jeho hrdinství a pohrdání smrtí je silně přítomen fatalismus – je přesvědčen, že „štěstí“ nebude mít věčně a jednoho dne i jej potká osud kulomety rozstřílených či granáty roztrhaných kamarádů. Přesto nerezignuje na své záliby – kromě psaní deníku každou volnou chvíli využívá ke sbírání a preparování brouků. Říká se, že odvážným štěstí přeje – Ernst Jünger se nejenže z války vrátil, ale žil až do roku 1998, kdy zemřel ve věku 103 let!
Jeho válečný deník si zasluhuje mimořádnou pozornost, neboť se jedná o svého druhu jedinečnou memoárovou zprávu o gigantickém vojenském konfliktu, jenž vešel do dějin pod názvem první světová válka. Ta se – jak už bylo řečeno v úvodu – pozvolna stává vzdálenou historií. Zápisky jejího přímého účastníka jsou nejen významným svědectvím, ale též (a především) varovným mementem.

Komentáře (0)