První Kotleta

recenze

Rok 2020, bude to pro mě obroda ve smyslu čtení knížek? Kdo ví. Fakta za mě mluví zatím takto: pět přečtených knih od března do května. To je na mě neskutečná palba. Protože už jsem mnoho let nevzal knihu do ruky. Jako vzal, ale hned ji zase položil někam jinam, protože mi byla v cestě.

Takže hned začnu onou první (i když recenzově třetí) knihou, kterou jsem začal v březnu číst. Underground od Františka Kotlety. Tzv. nástupce legendárního Jiřího Kulhánka.

Prostě moje osobní recenze, plná spoilerů a všeho :)

První věc, co mě praštila do očí (nebo do uší?) je vulgární mluva v knize. Už od první stránky tu létají sprostá slova a za mě tím první třetina knihy dost trpí. Sprostá slova jsou fajn, ale v začátku knihy mi přišlo, že působila dost nuceně. Hele, tady to můžu říci absurdně sprostě, než abych to řekl normálně. Jakmile se příběh pak trochu dále posune, tak jich razantně ubude a autor s nimi pak dokáže lépe pracovat. V ten moment začnou působit správně nebo zábavně, místo toho nuceného dojmu ze začátku. Už se sprostá mluva stane přirozenější.

Hlavní postava je docela fajn. Není to nějaký blbec a dá se mu fandit. Z dalších postav musím velmi pochválit „digitální“ čarodějku (můžeme ji vidět na obálce knihy) Fairy Fay. Jejich interakce se mi moc líbila a přišla mi velmi přirozená. Navíc Fay se chovala k němu úplně normálně a logicky (možná až na jednu malou věc, která tam ale spíš byla pro „zdržení“ děje). Žádné křičení nebo fňukání. Což mi přišlo, jako příjemná změna od různých příběhů, které jsem posledních pár let viděl. Jen zamrzí, že jejich finále tak nějak vyšumí do ztracena. Jakoby se nic nestalo. To mě mrzelo. Navíc ve finále už tam Fay nemá moc místo a spíš je upozaděna. Rád bych, kdyby tam sehrála větší roli.

Jinak ještě k těm digimrdk…. digitálním čarodějkám. To je asi nejpovedenější prvek v knize. S těmi měl autor zajímavý nápad a popisoval je velmi nahé a čarovné. Stejně i myšlenka, že elita té budoucnosti už vyzkoušela prostě všechno, co kdy fyzického mohla a jediné, co je dokáže nějak vzrušit, nebo vůbec navodit nějaké pocity, jsou právě čarodějky, které jsou díky svým digitálním implantátům schopné proniknout jedinci do hlavy a najít v ní ty nejniternější vzruchy a emoce.

Vykreslení té společnosti budoucnosti bylo fajn. Nic překvapivého se sice nekonalo, ale část knihy, kde je hlavní hrdina na velké oslavě vyšší vrstvy, patří k té nejlepší části z knihy. Ať už jde o rozhovory, nebo události, které se tam děly. Celá ta akce na oslavě je pak pro mě zakončena nejlepší hláškou z knihy. Kuřata!

Ostatní akční pasáže mi v paměti moc nezůstaly. Bylo to v klasickém duchu. Hrdina se probíjí přes hromadu záporáku. To platí i o finále. Takový standard.

Přišlo mi, že nějaké příběhové odbočky pak autor nedotáhl do konce, nebo se tak nějak ztratily v čase (celá dějová linie o postavě Klouzáka a jeho rodiny). Nebo postava Míny. Ta kdyby tam nebyla, tak se taky asi moc nestalo. Nebo aspoň mi to tak přišlo.

Kotleta používá jako lokaci budoucí Prahu. Bohužel, jako ne-Pražák jsem se v různých názvech míst kompletně ztrácel, protože mi to nic neříkalo. Věřím, že pro někoho, kdo Prahu zná velmi dobře, to může být další silný prvek (možná negativní), který na této knize ocení. Mě to bohužel nic kromě zmatku nedalo, a pak jsem to už přestal řešit, kde co je. To samé když autor popisoval různé úrovně metra (vím, že byly jenom tři, ale pořád to bylo neuchopitelné pro paměť). Tím, že svět je v budoucnosti, tak si autor sem tam vyhrál s vtipným propojením se současností. Jako když jede na stanici metra jménem generála Kovyho, nebo když vyhrožuje barman pouštěním mixnutých hitů nějakého týpka jménem Michal David s tím, že lidem začne po dvou písničkách téct krev z uší a utečou.

Autor zakončením mířil ke své pointě, kterou tím chtěl sdělit, a asi se mu to podařilo. Jen mi přišla taková mdlá. Poslední řádky s hlavním hrdinou byly fajn, ale chtělo by to za mě trochu víc masa. Asi jsem ještě zahořklý se situací s Fay, kterou jsem popsal dříve.

Ještě ke stylu psaní. Autor tolik nerozbíjí texty na stránce. Což je škoda. Často mám pak takový „stísněný“ pocit při čtení, když na mě koukají dvě stránky popsané odshora dolů.

Komentáře (0)