Promiň, mami, byl jsem víc než prázdný

recenze

Kdybychom se neviděli (2015) / Attia

Lex byla šťastná. Měla kompletní rodinu. Kluka, co milovala. Kamarády, kteří se na ni nedívali, jako by se měla každou chvíli zhroutit.
Teď je z ní holka, jejíž bratr spáchal sebevraždu. A vypadá to, že už taková bude navždycky.
Lex se teď pokouší poskládat si život dohromady a snaží se vytěsnit, co se stalo té noci, kdy Tyler zemřel. Ale je tu tajemství, které nikomu neprozradila, esemeska, kterou Tyler poslal, co mohla změnit všechno.
Lexin bratr je pryč. A ona zjišťuje, že duchové nemusí být skuteční, aby vám nedovolili jít dál.

Na knize je podivuhodné především to, že vychází z osobní zkušenosti. Autorka v závěru uvádí, že její bratr se zabil ve svých sedmnácti letech. Cynthii bylo tehdy dvacet. Nedokážu si představit, že bych zažila něco podobného a ještě v sobě našla sílu o tom napsat knihu, byť je z valné části fikce, ovšem základní námět zůstává stejný. Nicméně díky tomu, že se autorka mělo o co opřít, působí výsledné dílo opravdu realisticky.

Kniha je částečně psána klasickou ich-formou, mezi níž se vmísily i deníkové zápisky chytře napsané jiným fontem, a tudíž snadno odlišitelné. Zatímco jedna část vypráví o současném životě Lex, jejích pocitech a vztazích, deník je plný vzpomínek a událostí minulých. Nepostupuje však chronologicky, naopak v zdánlivě náhodném sledu popisuje tuhle a pak zase tamtu vzpomínku. Pokud však čtenář vydrží až do konce, deník mu odhalí celý obraz. Zajímavostí jsou proškrtnuté zápisy, které z Lex dělají ještě víc skutečného člověka.

Co se příběhu týče, nečekejte žádné obrovské dějové zvraty a napětí, že se vám až bude tajit dech, tady jde spíš o vnitřní prožívání a vzájemné vztahy mezi jednotlivými oběťmi tragédie i přihlížejícími lidmi. Přesto jsem se ale neměla šanci nudit, protože Lexin život byl pestrý a to jak vně, tak i uvnitř a navrch ještě postupně gradoval. A znovu musím připomenout deníkové zápisy, které příběh hodně okořenily. Na druhou stranu, úplná absence napětí se také nekoná. Duchové sice nemusí být skuteční, přesto se člověk může vyděsit.

Navzdory tomu, jak moc se mi Lexie nebo kterákoliv jiná postava zdála být skutečná, autorka zdůraznila, že jsou smyšlené. Přesto však originální a zatraceně realistické. Už dlouho jsem nečetla o žádné hlavní hrdince, která se řadí do školního kruhu šprtů, miluje matematiku, přemýšlí v číslech, čte odborné publikace, nosí brýle a rozhodně není prototypem sexy maturantky.

Kdybychom se neviděli vám dává jednu jistotu. Dotkne se vás. Třeba já jsem dočetla poslední stranu a najednou se rozplakala, ačkoliv nemohu říct nad čím konkrétně, protože konec je v rámci možností dobrý. Mohu potěšit i lovce knižních citátů a mouder, zde jich je požehnaně, autorka přišla hned s několika zajímavými myšlenkami a podněty k zamyšlení.

Možná vás odrazuje depresivní a neradostné téma. Jelikož zjišťuji, že jsem asi celkem citlivý člověk, aspoň co se knih týče, docela jsem váhala, než jsem se do knihy pustila. Ale teď rozhodně nelituji, autorka se dotýká skutečných problémů a přináší i jejich možné řešení.

Komentáře (1)

Přidat komentář

---