Promarněná příležitost
recenze
Liščí oči (2021) / lady_beltham
První kniha Petry Hůlové pro mládež Liščí oči přináší řadu atraktivních podnětů, jak psát o historii pro tuto věkovou kategorii. Nakonec ale zůstává v zajetí ohraných historických klišé a mýtů.
[BACHA SPOILER]
Příběh Liščích očí začíná v bytě dvou třináctiletých sourozenců v Praze, kde spolu jednoho dne ráno objeví v koupelně tajemný tunel. Jeho prozkoumáváním se oba postupně dostanou do srpna roku 1968, do chvíle jen několik hodin vzdálené od tragické smrti jejich dědy na barikádách. První cíl je tedy jasný: zachránit dědu. Splněním ovšem mise v historii nekončí. Za pomoci své nadpřirozené schopnosti nebýt část dne vidět se jim podaří dostat se se zachráněným dědou na palubu prezidentského speciálu do Moskvy, kde by měla zasedat československá delegace s tou sovětskou. Druhý cíl, který si tentokrát i s dědou vetkli, je zamezit „národní tragédii“ a přesvědčit československé soudruhy, aby moskevský protokol nepodepisovali.
Toto sci-fi dobrodružství operující s alternativní historií nabízí způsob, jak psát zábavnou formou o dějinách. Je ovšem otázkou, zda to autorka zvládla. Jedno z hlavních pozitiv je už samotný způsob vyprávění příběhu, o něj se totiž sourozenci – Zuzka a Eda - dělí. Tento způsob umožňuje bez rušení sledovat děj genderově vyváženě, a ne pouze z jedné omezené perspektivy, jako to je u jiné mládežnické literatury. Co víc, pohled dospívající Zuzky na minulost opakovaně artikuluje dominantní mužské postavení v elitních vrstvách a nabízí provokativní otázku, zda by se svět nějak lišil, kdy by zde byly i ženy? Kniha má navíc díky svému střídavému vyprávění potenciál přibližovat problémy jednoho pohlaví tomu opačnému, což je nejexplicitněji patrné na Zuzčině menstruaci, která je nepříjemná, ale také úplně normální.
Provokativní otázky
Hlavní inovací knihy vzhledem k jejímu tématu je ovšem zcela jiný pohled na předlistopadový režim, než je současný dominantní narativ. V knize se totiž vyskytuje nespočet kritických otázek týkajících se současného systému a také pátrání po alternativách, které je možné v určitých ohledech hledat i v ideálech, na nichž stál režim před rokem 1989. Explicitně například děti v příběhu rozdělují komunismus jako ideologii s určitými hodnotami rovnosti a spravedlnosti a komunismus jako režim, který zde byl po čtyřicet let. Eda se také zmiňuje, že když o podobném rozdělení promluvil před svým dějepisářem a přihlásil se k ideálu rovnosti, dostal připomenutí, že kapitalismus je kvůli své svobodě zákonitě lepší. Taková zmínka výstižně reflektuje zamrznutou situaci současné diskuze o předlistopadovém režimu.
Hlavní dvojice navíc kriticky hledí i na stav systému, v němž žije a nespokojuje se s dějepisářovou tezí, že je tady svoboda, tak je to super. Na přetřes v jejich vzájemných diskuzích, respektive v myšlenkách každého ze sourozenců tak přichází otázky ptající se, zda je spravedlivé, že jejich rodiče – učitel a pečovatelka v domově důchodců – vydělávají tak málo, že se musí stále stěhovat do menšího a menšího bytu, když jejich sousedka vydělává závratné sumy vymýšlením reklam na auta, která navíc znečišťují planetu. Přemýšlí také nad tím, proč je ve veřejném prostoru tolik reklam na zboží, které lidé stejně nepotřebují. Dochází také k uvědomění si, že většina produktů, které používají ani neví, kde přesně se vyrábí – jedná se pouze o anonymizovanou „Čínu“. Zkrátka Liščí oči se nebojí jít na hranu současného systému a podívat se za ní.
Kotrmelce
Tento inovativní pohled s sebou ale přináší také svá úskalí, a nakonec i překvapivé kotrmelce. Veškeré diskuze o porovnávání minulosti se současností se točí více méně okolo nelítostného souboje kapitalismu s komunismem. Diskuze třináctiletých sourozenců s jejich dvacetiletým dědečkem jsou s používáním takového slovníku těžko uvěřitelné. Diskuze navíc vyznívá, jako by celý svět přemýšlel pouze na této ose.
O něco složitější je ovšem nakládání se samotnou historií a zejména její stereotypizace. Je zcela volně nakládáno se skutečnými historickými postavami, kterým jsou přisuzovány karikaturní charaktery. Všichni jsou navíc velmi černobíle rozděleni: plachý Dubček a rozhodný anti Rus Kriegel jsou dobří a zuřivý nerudný Biľak s kariéristou Husákem jsou špatní. Do očí bijící je ale hlavně silná nikým nereflektovaná rusofobie ne z řad „dobových“ aktérů, u nichž by byla dobře vysvětlitelná, ale hlavně od obou sourozenců. Ti navíc neváhají opakovaně nazvat jednoho příslušníka sovětské armády „šikmookým“. Pokud by byla zmíněná rusofobie vysvětlena a zjevně rasistický výpad proti asijskému vojákovi hrál v příběhu nějakou úlohu, dávalo by to možná smysl. To se ovšem neděje.
Nejproblematičtějším popisem historie je ovšem její pozměnění. Eda se Zuzkou cítí tak silnou povinnost zamezit souhlasu československé delegace se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa, že když se se soudruhy setkají, přesvědčí je o tom, že pochází z budoucnosti a proto ví, jak to celé dopadne. Pro dosažení svého se jim neobtěžují lhát a tvrdit, že po návratu do vlasti budou všichni, kteří podepíšou, zavražděni. Plán vyjde, situace se ovšem znovu změní a všichni kromě Kriegla a Dubčeka nakonec protokoly pod nátlakem sovětské delegace přeci podepíšou. Při zpátečním letu ale Kriegel vymyslí, že společně vypustí do světa informaci, o plánu SSSR pokračovat s tanky na Západní Berlín – to, že zaručeně povzbudí západní mocnosti k zásahu. A má pravdu, z Československa se nakonec stane po vzoru Švýcarska neutrální stát.
Rozuzlení a co vypovídá?
Nejlepší na celé změně historie je, že po návratu Zuzky a Edy do jejich současnosti, je mnoho dřívějších starostí pryč – učitelé jsou váženější (dokonce i genderový nepoměr v učitelství v neprospěch mužů se vyrovnal), bytová krize neexistuje, auta ve městech skoro nejezdí, místo parkovišť jsou parky, textil se nedováží z Číny, ale vyrábí se v tuzemsku a školní podmínky žáků jsou rovnější, neboť jsou zavedeny uniformy. A k této zářné budoucnosti stačilo, aby kromě Kriegla nepodepsal v Moskvě taky Dubček.
Co tento závěr ale vypovídá? Jakou zprávu má předat? Jednou nabízející se variantou může být zkrátka konstatování, že ze srpna 1968, zásadní historické potupy, se československý národ nevzpamatoval, což má konsekvence do současnosti. Druhou variantou může být jiné konstatování a sice to, že za svou národní pravdu může člověk položit jakoukoliv oběť. Například lhát československé delegaci o jejich budoucnosti, jako to udělala Zuzka s Edou, nebo lhát rovnou světu o invazi pokračující do Berlína, jako to udělal Kriegel se slovy: „Když můžou lhát Rusáci, můžeme my taky.“ Zůstává otázkou, zda je jedna z variant to, co by si skutečně měl mladý čtenář z knížek o historii odnášet. Je velká škoda, že tento nepovedený závěr přehlušuje kvalitně konstruovanou alternativní interpretaci k mainstreamovému narativu o socialistickém Československu.