Procitnutí do zlého snu

Procitnutí slečny Primové
O předsudcích, manželství a žití v minulosti.

Slečna Primová je mladá žena s několika akademickými tituly, neuspokojivou prací v administrativě a samu sebe vidí jako člověka s pevnými zásadami. Nejcennější, co lidé mají, je podle ní jemnocit, tedy kombinace taktu, soucitu a zdvořilosti. Inzerát s nabídkou zaměstnání ji přivede do malé obce San Ireneo. Pokud místo získá, bude jejím úkolem uspořádat knihovnu jistého kavalíra tak, aby v ní opět zavládl řád. Ovšem jednou z podmínek je, že uchazeč nesmí mít žádné akademické tituly. Prudencie se rozhodne tento požadavek pominout a přece jen to zkusit.

Anotace ve mně vzbudila dojem, že si trochu pohovím u příběhu, který mi laskavě dýchne do tváře vůni starých časů, bude zmíněno pár velikánů světové literatury a snad se dočkám i špetky humoru a nadsázky. Zvláště po první větě románu jsem pocítila naději, že bych si mohla pro sebe netypická žánr užít: „Nikdo v San Ireneu de Arnois nenechal příchod slečny Primové bez komentáře.“ Také vám to jemně připomíná Jane Austen?

Během čtení mě však čekalo něco jiného. Nejdříve boj s nesympatickou a podivně vytvořenou postavou Prudencie. Dále mě postupně začal iritovat styl psaní – manýra, která se místy vynořila z textu a chtěla připomenout styl autorů narozených dlouho před tím, než jsme na počátku letopočtu začali psát číslici dvě. Postupně se do skupiny nesympatických a nešikovně napsaných postav přidaly snad všechny, které obývají San Ireneo, s jedinou výjimkou. Městečko samo o sobě je výborným dějištěm pro román a je trestuhodně ponechané stranou, zatímco se autorka věnuje otravným podivínům. Mezi nepovedené postavy zahrnuji i zaměstnavatele slečny Primové, kolem něhož se měla vznášet aura tajemna. Místo toho však autorka „muže z křesla“ oplácala tajemnem jako blátem, které velmi záhy schne a odpadává, aby ukázalo vnitřek: postava je dutá jako čokoládová figurka z levné vánoční kolekce. Možná se autorka snažila napodobit ikonické mužské postavy slavných románů – Darcyho a Rochestera.

Skupina dam, které se označují jako feministky, hned na prvním setkání s novou knihovnicí zařadí do programu bod: najít slečně Primové manžela. Ji to rozezlí tak, že setkání urychleně opustí, což je její typická (neskutečně protivná) reakce. Postava, kterou bych na jejím místě ráda viděla, by zůstala a v klidu s dámami probrala pojmy soukromí, rozdílné hodnoty a vyslechla si jejich pohled na věc, přičemž by ale jasně dala najevo svůj vlastní postoj. Je zajímavé, jak dámy vyzvedávají přednosti manželství, všechny klady, které do jejich životů přináší, ale o jejich manželech nic nevíme. V románu se vůbec neobjeví, není o nich ani zmínka. S jedinou výjimkou nezvedeného manžela místní učitelky, který ji před lety opustil. Ten se tam na chvíli objeví, aby demonstroval, že ne všechna manželství vyjdou, přes všechnu snahu komunity. V románu není jasně rozlišena komunitní pospolitost (zájem o sousedy) a narušování soukromí. Právě v této věci mi přijde kopírování společenských vzorců minulosti nešťastné. Suita žen se svými dohazovačskými tendencemi by mi jinak zajímavé San Ireneo dočista zprotivila.

Jedním z možných vysvětlení, proč se mi kniha nelíbila, je fakt, že mnoho mých názorů se podobá těm, s nimiž slečna Primová přijíždí do San Irenea. Pokud by to byl pravý důvod, pochopitelně by mě vytáčelo, že jsou mé názory vyvraceny a poraženy (podobně reaguje sama hlavní hrdinka). Jenže problém je v tom, že autorce se nepovedlo psát z pozice nestranného, nýbrž se netají svými sympatiemi k postavám na straně staromilského San Irenea. Argumenty lidí z městečka jsou tvořeny s mnohem větší péčí než rigidní a nejistě postavené názory slečny Primové. Mám neodbytný dojem, že autorka chtěla, aby Prudencie působila hloupě a scestně, což mě jako čtenáře štve skoro stejně jako samotná hloupost hlavní postavy. Nemám ráda loutky, jež mají jen tupě nosit poselství, které chce autor čtenáři sdělit. Mám raději, když si poselství musím odvodit z chování postav, z jejich pokud možno komplikovaných a spletitých charakterů a životů. Když mnou autor manipuluje příliš okatě, ztratí mou důvěru, protože se nadřazuje a poučuje, místo aby šel cestou osvíceného učitele, který nediktuje, ale nechá studenta objevit řešení samotného.

Kdyby do městečka přijela chytře napsaná moderní žena, která se nechce vrhat do manželství jen proto, že to předepisuje společnost, která se při diskusi s oponentem neuráží a raději argumentuje, pak by byl pro mne román čitelnější. Jedna z postav v textu sděluje svůj pohled na moderní ženy: „Dychtivost, kterou všechny projevujete, abyste prokázaly svou hodnotu, abyste daly zřetelně najevo, že umíte to i ono, abyste své okolí ujišťovaly, že vše zvládnete. Dychtivost, abyste zvítězily, a dychtivost, ještě větší, abyste neztroskotaly dychtivost, aby na vás nepohlíželi jako na něco méněcenného, nýbrž jako na něco dokonce převyšujícího ostatní, a to jen z toho důvodu, abyste byly přesně takové, za jaké se každá z vás považuje, nebo lépe řečeno, takové, jaké vás ostatní přesvědčily, že jste. Nevysvětlitelná dychtivost, aby vás svět oceňoval jen proto, že jste ženy.“
Tuto dychtivost vidím v mnoha militantních feministkách, ale ty tvoří minimum z celku. Mnohem více moderních žen si v poklidu žije podle vlastních pravidel, která si vyberou z různých zdrojů dle vlastního rozumu. Právě to, že se v románu neobjevuje žena, která nesouhlasí s hodnotami a názory San Irenea, a přitom není ani tvrdá, zaslepená nebo hloupá, to mělo výrazný vliv na mou nechuť ze čtení a nízké hodnocení celého románu.

Mám ráda určitou míru staromilství, ale golden era thinking je hodně nebezpečný fenomén, když se člověku vymkne z rukou. Jak přehledně shrnul Woody Allen ve filmu Půlnoc v Paříži: žádná éra není zlatý věk. Pro lidi, kteří se do dané doby narodili, je současná společnost všední a zkažená, s romantickým sentimentem tedy hledí do minulosti, kterou nezažili, a říkají si: Tehdy byl život ještě k žití! Což je nebezpečný sebeklam.

Na několika místech románu jsou zmíněny předsudky. Kniha sama je bohužel plná předsudků. Vůči moderní době. Vůči ženám, které se nehrnou do manželství. Vůči vzdělání, které nezahrnuje recitování antických textů v originále. Sama mám hodně výhrad k současné společnosti, a ještě více k systému vzdělávání. Ráda se čas od času odtrhnu od hukotu současnosti, abych si vychutnala jednoduché fungování bez moderních technologií. Ovšem s Natalií Sanmartin Fenollerou a jejím románovým světem jsem se úplně minula. Hodnotově (což by tolik nevadilo), ale hlavně literárně a intelektuálně.

autor: Belatris · 11. srpna v 13:13 · přečteno 48x

Komentáře (4)

Belatris
14. srpna

nemer: Pořád může jít o knihu, která se zalíbí, jen je třeba být obezřetná, protože u tohoto románu jsou očekávání problematická. To je znát i z komentářů dalších čtenářů.
Jsem ráda, že se recenze líbila.

nemer
14. srpna

Děkuji za krásnou recenzi i komentáře. Jak vidím, koupi této knihy si ještě rozmyslím, i když podle anotace působila lákavě.

Belatris
12. srpna

"Překombinovanost" je pro tuto knihu trefný výraz. Zajímavý námět skončil jako nevyužitý potenciál.
Děkuji za komentář.

Wendulka
11. srpna

Naprosto souhlasím. Kniha mi přišla jako kombinace Jane Austenové a Literárního spolku Laury Sněžné. A ačkoliv jsem výše zmíněné hodnotila velmi pozitivně, společně nevytvářejí příliš dobrou kombinaci a podle mého názoru dochází až k určité "překombinaci", ať už jde o postavy, jejich dialogy, děj a další.