Pro Andrewa, kluka jako z pohádky

recenze

Na hraně věčnosti (2014) / Bolkonská (367 views)
Pro Andrewa, kluka jako z pohádky
Pokud vím, autorka na přání čtenářů přepsala konec prvního dílu a pokračování taky nebylo v plánu, dokud se neozvaly davy rozvášněných romantiček. Dalo by se říct, že podle toho to i vypadá, to by ale zase bylo zjednodušené.

Ano, první díl končí strašným, přestrašným happyendem – který ovšem nejspíš vyhovoval většině, takže budiž. A druhý díl (který navazuje, ale v pohodě se dá číst i jako samostatná kniha) není tak špatný, jak bychom se mohli obávat. Naopak. Je to zase velká romanťárna, zase trochu roadtrip, zase hodně legrace a taky (víc než předtím) jistá dávka úvah o životě a o smrti.

To vypadá na pořádný guláš, řeknete si. Každopádně čte se to s ohromnou lehkostí, je to přesně ta věc, co si chcete vzít na podzim či v zimě ke krbu s šálkem čaje, méně šťastní z nás alespoň k radiátoru, jako já.

Ale vážně.

Camryn a Andrew mají vztah, po jakém toužíme všichni. Fakt všichni. Mrzouti i introverti, knihomolové i zdánlivě notoričtí samotáři. Jsou spolu jen pár měsíců, ovšem vypadá to na takovou tu osudovou lásku, jíž jen tak něco neotřese. Nebo – nebo přece?

A pak najednou řekla: „Andrewe, možná bychom neměli zůstávat spolu.“ Její slova do mě narazila s takovou razancí, že jsem nemohl popadnout dech. Jako po srážce s autobusem.
Byl jsem tak ohromený, že jsem vůbec nedokázal promluvit. Srdce mi pádilo rychlostí světla.
Když už k tomu nic nedodala, podařilo se mi ze sebe vypravit: „Proč to říkáš?“ Ale děsil jsem se toho, co mi odpoví.


Nejsem na svaly, na pekáče a bicáky, a ten playboy na obálce mě taky nijak nebere, ale z Andrewa jsem trochu naměkko, to jo, protože je prostě klukovsky roztomilý, protože říká všechny ty sladké věci, co z normálního chlapa musí žena pracně páčit, a třeba taky proto, jak ochotně polkne všechny jízlivé poznámky na adresu Camryniny nejlepší kámošky, přestože z ní leze na zeď.

Co by neudělal pro lásku?

Je to odtržené od mé reality, já se nemůžu zabalit do svetru a jít se projít po pláži, když na mě dolehne smutek. Ale možná právě proto tenhle druh knížek čteme.

A nakonec – možná ani tak docela nevím, co přesně myslím tím „tenhle druh knížek“. Tady se fakt celkem dost prostoru věnuje tomu, co dělat, když máme pocit, že se na nás lepí smůla a že možná ani nemáme právo na štěstí, a taky (což musí být problém všech lidí od počátku světa) jak překročit stíny minulosti a dívat se zase dopředu.

Jestli doporučuji? Všemi deseti. Není to velká literatura, fakt ne. Je to takové naše denní snění. Vím, že touhle knihou to končí. Kdyby nekončilo, určitě ten jejich příběh budu číst dál.

Komentáře (0)

kniha Na hraně věčnosti recenze