Příběh zoufalého činu aneb Zločin a trest

recenze

Zločin a trest (1966) 5 z 5

/ DustinMind

Je vůbec člověk, který by se nedopustil násilí na druzích,
schopen realistického výkresu postavy, kterou zoufalost dohnala k samotnému dnu
všech nadějí a přiklonila se k tomu nejhoršímu řešení, ke zločinu? Často se
jedná o lehkomyslnost spojovanou se zoufalostí z velkého nedostatku peněz a
tudíž i nedostatku štěstí. Ovšem nikdo neříká, že lehce a nemorálně získané se
pro nás stane přínosem a úlevou.

Typickým
příkladem je pro nás příběh Rodiona Romanoviče Raskolnikova. Studenta, který,
zároveň se svou rodinou, trpí chudobou, žije sám a kvůli nedostatku peněz musel
zanechat studia. Pro nás sice nehraje velkou roli to, že studia opustil, ale
to, co takové věci přivedou a způsobí. Jak člověk pozná, že není jiné řešení,
než spáchat zločin a dokonce si myslet, že mu to projde.

„Čeho se lidé nejvíc bojí? Zajímavá věc -- nového kroku,
nového vlastního slova, toho se bojí ze všeho nejvíc... Ostatně, já až moc žvaním.
A pro samé žvanění nic nedělám. Ale dost možná, že je to naopak --žvaním, protože
nic nedělám. To ten poslední měsíc jsem se naučil tak žvanit, když jsem celé
dny ležel jako krtek a přemýšlel... o tom, jak lítají pečení holubi do huby. A
proč a nač tam teď vlastně jdu? Copak jsem toho schopen? Copak to myslím vážně?
Ani trochu!

To jen tak laškuju se svou fantazií,
pohrávám si. Ano, snad si jen pohrávám.“

Dostojevský znovu, jak je u
jeho děl známo, umístil děj do tehdy současného Petrohradu 19.ho století, kdy se
společnost rozděluje na nižší vrstvu tvrdě pracujících lidí a vyšší vrstu,
která si určuje vlastní zásady a pravidla. V takovémto příkladě lze uvést,
že Raskolnikov se z postavení nižší vrstvy srovnává s těmi nahoře a
považuje svůj čin za společensky prospěšný. Kdyby takto přemýšlel každý,
společnost by rychle upadla a z lidí by se staly zvířaty, která nedodržují
žádné principy ani pravidla.

„Raskolnikovova strnulá a vážná tvář se v
okamžiku změnila; znenadání znovu propukl v stejně nervózní smích jako předtím,
jako by vůbec nebyl schopen se ovládnout. A náhle se mu úplně hmatatelně
vybavil v paměti ten nedávný okamžik.“

Atmosféra a
hlavní myšlenka díla je zachycena v chování člověka, který doplácí na svou
lehkomyslnost psychickou závratí a zkratem, což vede k paranoidním monologům,
snům a nekontrolovatelnému chování. V takovou chvíli nelze poznat, co je
realita a co sen. Pro Dostojevského tvorbu jsou typicky charakterní dlouhé
popisy a monology, které dosahují velikého počtu stran a člověk, který nedává
pozor a snaží se tím pouze prokousat, se lehce ztratí. S výjimkou tohoto
díla se nese také veliký spád a kniha se tak stává zdolatelnou, a proto v ní
najde většina to pravé kouzlo.

Komentáře (3)

Přidat komentář

06.03.2023

kopeceli

Díky Zločinu a trestu jsem objevila Dostojevského. A díla, která mají smysl, jsou nezapomenutelná, poznamenají v dobrém čtenáře. Jsem ráda, že i dnes se Zločin a trest čte. Je stále stejně aktuální. Protože jsem ho četla v mládí, vezmu ho znovu do ruky a po přečtení zkusím nabídnout synovi.
Děkuji za recenzi a připomínku vzácné knihy.