Příběh o síle slov, knih a jedné malé holky

recenze

Zlodějka knih je příběh o síle slov. O síle knih. O síle malé holky.

Bylo období druhé světové války. Malá Liesel Memingerová a její bratr cestovali vlakem k jejich nové rodině. Máma se o ně už nemohla starat, protože byla komunistka, jak se Liesel později dozvěděla. Její bratříček po cestě bohužel umřel. A ona začala být na vše sama.

Při pohřbu jednomu z hrobníků vypadla jakási černá knížka. Liesel velmi zaujala, a tak ji vzala, i když neuměla číst. A tak vlastně začala kariéra ,,zlodějky knih''.

Jejími novými rodiči se stali milosrdný Hans Hubermann a jeho přísná manželka Rosa Hubermannová. Liesel si musela na všechno zvykat- přece jenom, byla u úplně cizích lidí a nedávno ztratila bratříčka. Začala si zvykat na Rosinu příšernou polévku, i na zvuk Hansovy harmoniky, která se rozléhala domem.

Hans jeden večer objevil pod jejím polštářem ukradenou knihu, která se ukázala jako ,,Hrobařova rukověť'. Hans se nabídl, že se spolu budou učit číst, a tak každou noc měli takový ,,čtecí kroužek''. Knihy a slova se pro Liesel staly novou vášní a útěchou v jinak hrozném válečném světě. Později si našla i kamarády- Rudyho, kluka s citrónově žlutými vlasy, který zbožňoval sportovce Jesseho Owense, a také starostovu ženu, která měla v domě obrovský pokoj plný knih.

Celá rodina ovšem musela skrývat jedno obrovské tajemství- ve sklepě schovávali Žida, o němž se samozřejmě nikdo nesměl dozvědět, jinak by je stihla smrt. Mezi Liesel a Maxem se postupně vytvářel nádherný přátelský vztah. A jak Liesel sama říkal- Max jí otevřel oči.

Kdyby jen nebylo té osudové chyby jedné noci....

Věděla jsem hned, že tenhle příběh nebude napsaný jen pro to, aby se prodával. Ne, tenhle byl jiný.

Už od začátku mě překvapilo, že tenhle příběh nevyprávěla Liesel. Byly tam pouze útržky z jejího deníku. Vyprávěla ho sama Smrt. Ale to tenhle příběh dělá ještě výjimečnější. Ne snad?

Zlodějka knih je nádherný příběh, který by si každý měl přečíst. Jsou tam situace, kdy je cítit ta hrozná válečná nálada. Nikdo se nemohl pořádně uvolnit, co když se něco stane? Co když začně bombardování? Co s nimi bude? I Liesel se toho obávala. Ale díky knihám se dokázala alespoň na
chvíli přenést do jiného světa.


Místnost se plynule smrštila, až zlodějku knih dělilo od polic pár drobných krůčků. Hřbetem dlaně přejela podél první police a poslouchala, jak jí nehty šustí po páteřích jedné každé knížky. Znělo to jako hudební nástroj, nebo jako tóny utíkajících nohou. Použila obě ruce. Vyslala je do závodu. Jedna police proti jiné polici. A pak se zasmála. (....) Kolika knih se dotkla? Kolik jich cítila?

Komentáře (0)