Příběh, na který nezapomenete...

recenze

Jákobovy barvy (2017) / Šárka5875 (351 views)
Příběh, na který nezapomenete...
Děj příběhu se odehrává ve třech časových rovinách. V jedné, ve třicátých letech minulého století, poznáváme Jákobovy rodiče ještě coby děti. Angličanku Lor pocházející z bohaté rodiny a chudého cikánského chlapce Javiho. Shoda těžkých životních okolností oba mladé lidi zavede do psychiatrického sanatoria, kde započne jejich životní pouť.

Další časová rovina se odehrává v roce 1943, kdy se seznamujeme s Lor a Javim už v rolích rodičů tří dětí, Jákoba, Elizy a Malutkého. Autorka nám líčí hrůzy druhé světové války, především tedy romského holokaustu a jeho dopad na romskou komunitu.

A poslední časovou linií, odehrávající se během roku 1944, nás provází sám Jákob, osmiletý vyhublý chlapec, který prchá před nacisty. Pod ochranná křídla si ho vezme starý obětavý Markus v okamžiku, když už Jákob ztrácí sílu bojovat o život. Měl rodiče, měl sestru a bratříčka a teď je na všechno sám, malý a slabý. Touží ještě vůbec přežít?

Upřímně vám povím, že se mi kniha nečetla vůbec lehce. Nejen kvůli prolínání několika časových linií, na to si člověk postupem čtení zvykne, a navíc každá kapitola je označena letopočtem a místem, kde se děj odehrává. Ale hlavně námět knihy vás dostane do nelehkého rozpoložení, a čím víc se budete blížit ke konci, tím hůře se budete cítit. Protože tušíte, co nejspíš nevyhnutelně přijde. Autorka si nebere servítky a předkládá nám období romského holokaustu v celé své syrové skutečnosti. Místy jde opravdu o drsné čtení. Ale nebojte se, nenese se v takovém duchu úplně celý příběh, spoustu pasáží je naopak vyprávěno až poetickým jazykem. Jákob nás zavádí do světa barev. Ovšem poslední část knihy je tvrdá, drsná, syrová a emotivní. Nebrečela jsem jenom díky tomu, že jsem knihu dočítala ve vlaku mezi lidmi. Přesto i nyní při psaní recenze, se kterou se velmi peru, a v odstupu několika dnů, mám stále doslova husí kůži.

Jákobovy barvy jsou autorčinou prvotinou a já jí za ni tleskám, protože napsat napoprvé právě takové náročné dílo, to opravdu klobouk dolů. Možná budete mít během četby pocity podobné mým. Nevěděla jsem, jestli se mi kniha vůbec líbí, jestli ji opravdu vnímám tak, jak autorka zamýšlela. Ovšem po dočtení, kdy vám do sebe všechny části a náznaky v příběhu zapadnou, všechno se vám to rozleží, si nakonec zdeptaní řeknete „tak to je mazec“, a určitě knihu budete doporučovat všem ostatním jako já. Období holokaustu bylo opravdu příšerné, děsivé a s lidmi, včetně i těch nejmenších dětí, bylo zacházeno jako s dobytkem, ba daleko hůře. Nelze na tu dobu zapomenout, protože ti lidé si to skutečně vytrpěli, zemřeli a je úplně jedno, jestli byli bílí nebo snědí.

Příběh je rozdělený na pět částí a kapitoly označené letopočty a místem děje pro lepší orientaci, jak už jsem zmínila. Jákobova dějová linie je vyprávěna v první osobě, o to víc vás pohltí. Přestože jde o malého chlapce, dokážete se do jeho pocitů dokonale vžít.

Co dodat závěrem. Nedokážu dost dobře popsat, co po dočtení knihy cítím. Rozhodně velký smutek. Jsem toho plná, ale nechci prozradit víc, než je třeba. Raději si knihu přečtěte sami. Musím také pochválit nádhernou obálku. Všimněte si bílého stromu ve tvaru písmene ypsilon. Po přečtení tohoto příběhu se vám nejspíš navždy, anebo na hodně dlouhou dobu vryje do paměti, to mi věřte. Dále bych ráda vyzdvihla vynikající překlad paní Krámkové. Nemá chybu. Kniha se povedla opravdu ve všech směrech a já ji rozhodně doporučuji. Jenom se připravte, že ji nezhltnete za dva dny. Je to těžké čtení a vyžaduje více času. Alespoň já jsem to tak vnímala a četla jsem ji několik dní.

Hodnocení: 95%
mujknizniraj.blogspot.cz/

Komentáře (0)

kniha Jákobovy barvy recenze