Příběh, který napsal život sám

recenze

Pro lásku k dceři (2015) / monushka (435 views)
Příběh, který napsal život sám
Knih, jejichž příběh napsal sám život, je v dnešní době nepřeberné množství, stačí si jen vybrat jaké téma vás zajímá. Když jsem byla v pubertálním věku, tak mi má matka půjčila k přečtení knihu Bez dcerky neodejdu od Američanky Betty Mahmoody. Pocity ze čtení této knihy si pamatuji naprosto živě - příběh mě pohltil, brečela jsem u toho vzteky, radostí, láskou, zoufalstvím. A na konci jsem tenkrát zjistila, že události popisované v knize se doopravdy staly.

Od dob mé puberty uplynulo, bohužel, spoustu let. Mohla bych napsat, že za ta léta jsem získala nějaké ty životní zkušenosti a postupně získávám životní moudrost. Ale nenapíši, protože to není nic proti tomu nejkrásnějšímu, co mě mohlo v životě potkat, a to že jsem se stala matkou. Ačkoliv to můj dosavadní život obrátilo o tři sta šedesát stupňů, nedokázala jsem si představit, že bych ještě někdy mohla bez toho malého uzlíčku existovat. A právě v tu dobu jsem si vzpomněla na příběh statečné ženy, matky, která se nemínila ani za nic na světě vzdát své dcery.

Nedávno se mi příběh vybavil znovu, a to když jsem narazila na knihu s názvem Pro lásku k dceři, jejíž podtitul zní: Příběh matky, která se vydala hledat svou unesenou dceru do Libye. Ačkoliv po příbězích ze života nesahám moc často, vycítila jsem, že tuto si potřebuji přečíst, protože mě zaujalo její téma. Byla jsem zvědavá, jak se Sarah Taylorové, která nám svůj příběh vypráví, vlastně stalo, že její dceru unesli a zda-li uspěla při hledání své dcery.

Nejlepší je znát i příběh předcházející tomu, co se vlastně stalo. O Sarah se dozvíme spoustu informací z jejího dětství, které rozhodně nebylo růžové, neboť v sedmi letech Sarah diagnostikovali leukémii. Ale vše naštěstí dobře dopadlo, hlavně díky její milující rodině, od níž se jí dostalo velké podpory.

A pak Sarah potkala Libyjce Fauzího… Láska nezná hranic, ani žádné národnostní rozdíly. Díky zamilovanosti se nám na oči stěhují růžové brýle, které budeme mít nasazené až do té doby, dokud se nezačne dít něco špatného. Záleží tedy na tom, zda-li to člověk vidět chce.

Když Sarah otěhotní, jsou oba v sedmém nebi. Ale po narození jejich dcery, které dali jméno Nadia, se začne Fauzí měnit před očima. Začne být násilnický a chladný nejen k Sarah, ale i k dceři. Následuje předvídatelný rozvod a ačkoliv Nadia připadne do péče Sarah, Fauzí může i nadále Nadiu vídat. A pak vše vyvrcholí tím, když chce Fauzí vzít jejich tehdy čtyřletou dceru na čtrnáctidenní výlet do Libye…

Sarah si díky Fauzímu “výletu” projde peklem. A to doslova. Bezmoc a zoufalství, které z příběhu přímo bijí do očí, to bylo něco pro mě. Knihu jsem navíc četla v těhotenství, takže zřejmě i mé těhotenské hormony a mateřská láska způsobily to, že jsem při čtení byla vzteklá až to hezké nebylo a kdybych měla někoho po ruce, tak ho snad umlátím vzteky. Nejvíce mě na tom dopalovalo to, jak byli všichni kolem Sarah v klidu a nikdo nevěděl, kam by se mohla obrátit o pomoc. Ale když se člověk do něčeho pustí, jen tak to nechce vzdát. A tak se Sarah vydává do Libye na vlastní pěst.

Jaká byla její cesta za hledáním toho nejcennějšího, co v životě má? Našla Nadiu? A mohla si jí vzít s sebou domů, tam, kam patří? A co Fauzí, dělal nějaké problémy?

Tato knížka pro mě byla na delší dobu poslední tohoto tématu, protože jsem o knize pak ještě dlouho přemýšlela a ptala se, jak je vůbec něco takového v dnešním světě možné. Alespoň do té doby, než se mé hormony vrátí do původního stavu.

Ale rozhodně ji doporučuji k přečtení, protože člověk by měl vědět, co se děje kolem nás a nezavírat před tím oči. A pokud někdo namítne, že si ženy nemají vybírat muže jiné národnosti a náboženského vyznání, pouze odpovím, že láska si nevybírá.

Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2015
Počet stran: 224 + 8 stran barevné přílohy
Překlad: Kamila Weiserová

Komentáře (0)

kniha Pro lásku k dceři recenze