Přežila jsem genocidu

recenze

Rwandská genocida- masové vyvražďování rwandských etnik
Tutsiů a politicky umírněných Hutuů vrcholí v roce 1994. Vraždění bylo
řízeno Hutuy. Podle odhadů bylo během krátké doby zavražděno až 20% populace.
Určité napětí mezi Tutsii a Hutuy provází dějiny Rwandy poměrně dlouho.Vyvrcholením
a podnětem k masovým vraždám bylo sestřelení letadla s prezidentem
nedaleko města Kigali.

A právě na tomto místě, v restauraci poblíž letiště
čeká na svého muže mladá maminka Leah s malým synkem.

 „Nikdo ještě nestačil
vstřebat první šok z výbuchu letadla 
a už všude vybuchovaly granáty. Vyděšení lidé pobíhali po ulicích a
křičeli, „Nezabíjejte mě, nezabíjejte mě!“

Viděla jsem s hrůzou, že je
pronásledují členové Interahamwe. (radikální hutuijské křídlo - milice).

 Prchající lidé byli
zborcení krví.

Hodiny náboženství, na které jsem docházela po celé dětství
mě pro tuto situaci vybavily jediným slovem „Apokalypsa“, vydralo se mi ze rtů.
Skutečně jsem nepochybovala o tom, že právě nastává konec světa.“ /citace
z knihy/

Leah prchá se synkem v náručí z města. Bez
prostředků, bez jídla, a ošacení. Neví nic o své rodině, sourozencích,
manželovi. Strach o synka, touha přežít, zachránit si alespoň holý život ji
žene vpřed. – Zair,Tanzanie, Keňa, Zambie, Malawi- všude čeká nebezpečí, nikoho
nezná, nikomu nemůže věřit., bezpečno není ani v kostele. Cílem je
Jihoafrická republika, ale i tady se projevuje rasová nesnášenlivost a tak ani
Kapské město se nestane místem, kde by mohla žít v klidu. Bezpečně se cítí
až v Londýně, kam se dostane  za
pomoci dobrých lidí. V Británii získává politický azyl a Londýn  se stane jejím novým domovem. Na svá utrpení
nezapomíná a je aktivní v charitativní činnosti na podporu žen a dětí
zasažených občanskou válkou.Kniha je čtivá a citlivého čtenáře nenechá lhostejného. 

 

Komentáře (0)