Předhádka

recenze

Pohádka (2012) / herdekfilek
Předhádka
Za devatero traumaty a devatero psychickými újmami žil táta a jeho chlapec. Byli jiní, protože to tak táta chtěl a táta když chce, syn málokdy protestuje. Nejproblematičtější rodinný vztah, otec – syn, to bujaré sólo na trubku plné skryté nenávisti a sočení a kniha o něm.

Odpor vůči společnosti, neplutí na té největší vlně, zajišťuje celé společnosti vývoj, nabízí mu nečekané a nové směry, stává se protistojným palcem, na kterém vlastně závisí existence samotné společnosti. Odpor je sice marný, ale asimilace probíhá u některých lidí velmi problematicky, ne-li vůbec. Za což můžeme být vděční. Dostaneme se tak z našeho dýchavičného života do života dýchavičného zcela jiným stylem. Odpor je veden na příliš mnoha frontách. Parazitismus nadnárodního toho a nadnárodního onoho skrytého za značky Bio, Duchovno či Tržní kapitalismus je příliš mohutný a pohlcující.

Revoltující osoby nedokážou pojmout celou šíři hrůz, které je obklopují a tak se vyčleňují a přestávají být slyšet, vidět, přestávají pro společnost existovat, vadí.

Konečné vyznění knihy dá pocítit nechuť cokoliv měnit nebo se jakkoliv snažit. Systém je tu proto, aby byl i v člověku. I přes mohutnou záplavu odporu je výsledek stejný. Smrt. A to ať v psychitrické léčebně nebo v galerii při výstavě vlastních obrazů. Pouze zfanatizováním davů lze dosáhnout změny, ale fanatici většinou nejsou dobrou cestou. Vyjádřit sebe jako sled kadění a míst, kde k němu došlo, nic jiného. Předáním svých nádherných myšlenek do hlav potomků ničeho nedosáhneme. Potomek si, pro to pohodlí, zvolí cestu většiny. Aby mohl žít klidný život, nic jiného mu ani nezbyde. Otec v knize svého syna učí být jím. Snaží se, aby chlapec svět pochopil tak, jako ho chápe otec. Ale láska nemá daleko od zhnusení, obzvláště byla-li bolestivá.

V otci rezonuje věta – nebyl jsem přijat, tedy nepřijmu – ač by se mělkou analýzou došlo k větě – nepřijmám, tedy nebudu přijímán. Otec vláčející syna po ohavnosti života mu předává vnitřní odpor k systému. A ač tento odpor bude následně po celý život v synovi jako v koze, jaké úlevy se dočká, když, sedíc na křesílku, pozná, že nemusí neustále utíkat, že nemusí stále bojovat. Stačí se jen usadit a rozhlédnout se. Všichni jsme lidé a snažíme se žít tak, abychom žili. Není třeba nic měnit, snad jen polohu v prevenci dekubitů, sem tam si uvařit kafíčko a čekat na poslední vydechnutí. Nemusí to být vydechnutí, které uslyší i na druhé straně zeměkoule, stačí prostý vzdech, který blízkému okolí naznačí, že je potřeba začít s pohřebními přípravami. Nebo s kompostací. Život je nejspíš příliš dlouhý na to, abychom se jím probojovali a zase příliš krátký, abychom ho jen tak prolelkovali. Stačí mírný a nikoho neurážející střed, v kterém si můžeme natáhnout nohy a chvíli se hřát na sluníčku. Alespoň do doby, než nás přikryje ta studená a vlhká hlina.

Nadechnout a nadchnout se pro změnu. S výdechem je možné potratit plicní sklepení.

Kniha Pohádka nezmění čtenářův pohled na svět, ač k tomu několikrát rázně nakráčí. Kniha je na světodějné změny příliš slabá, taková mimochodní. Její styl je mrtvolný, jako kdyby se čekalo na ono
poslední pšouknutí nebožtíka, aby se mohlo přikročit ke kremaci. Styl psaní autora je unylý, čtivý, ale unylý. Myšlenky nejsou dostatečně rozvíjeny, jen naznačeny. Autor postavil své postavy mnohdy před nelogické situace a tím i před jejich zbytečné řešení.

Komentáře (2)

kniha Pohádka recenze

herdekfilek
02.06.2013

Děkuji za pochvalu, nejsem dalek toho, stát se pyšnou princeznou.

ondras666
01.06.2013

Nádherně napsaná recenze. Kniha je už doma, tak nejspíš se jí začnu zítra věnovat