Jedná se o autofikci. Je to směs reality a fikce, která není oddělená. Je to směs toho, co se stalo, co se mohlo stát a co se jí jen honí hlavou.
Autorka vychází ze svého dětství, rodiny i osobní zkušenosti – to je ta reálná vrstva.
Jenže situace, dialogy, některé události a načasování mohou být změněné, aby víc vystihly téma, humor nebo absurditu života.
Veronica Raimo nás v knize seznamuje s poměrně chaotickou rodinou a místy jsem nevěděla, zda se mám smát nebo se chytat za hlavu.
Kniha působí jako mozaika vzpomínek a zážitků, které jsou někdy absurdní, někdy nepříjemně upřímné, ale pořád lidské. Raimo umí vystihnout okamžiky, které bychom nejraději zametli pod koberec, a udělat z nich něco, v čem se člověk pozná až nepříjemně snadno. Její styl je svižný, chytrý a lehce provokativní.
Často mě překvapilo, jak osobně text působil, jako bych si četla cizí deník. Místy to vedlo k zamyšlení nad vlastními zvyky, rozhodnutími a přešlapy. Přestože kniha pracuje s humorem, je v ní i zvláštní hořkosladkost.
Pro mě je to příběh o tom, jak se učíme žít sami se sebou: se svou rodinou, minulostí, trapnostmi i omyly. Je to ukázka toho, že vlastní identita vzniká hlavně z toho, jak vyprávíme své příběhy, ne z toho, jak „skutečně“ proběhly. Že i nepříjemné vzpomínky patří do našeho života a mají hodnotu. Že humor je někdy jediný způsob, jak ustát chaos, rodinu a sebe samotné a že pravda není pevný bod, ale spíš způsob, jak se díváme na svět.
Rodina naší hrdinky sestává z všetečné matky, otce posedlého čistotou, protežovaného geniálního bratra a její maličkosti — Very. Ta úzkými okny stísněného bytu vyhlíží ven a snaží se uniknout před terorem nudy a úzkostného opečová... více
Komentáře (0)
Přidat komentář
zuzi.cte také napsala
