Povídej, ne já se nevrátím, jdi domů spát.

recenze

Vzpomínky pamětníků a přeživších druhé světové války, exilu, holocaustu a jiného, co umožnilo jednotlivým lidem přežít hrůzy nacismu a jeho mašinérie smrti, jsou stále populární. Popularita se zvedá bohužel i s počty úmrtí jednotlivých pamětníků těchto hrůz. Je stále méně lidí, kteří popsané pamatují, méně jich je ještě schopných k tomu vlivem stáří souvisle něco říci a stále více jich odchází za klidem na druhém břehů.

Nakladatelství tedy stále chrlí romány na tato témata, naštěstí i literaturu faktu a i když bohužel mohu říci, že i zde se dají najít kousky nízké kvality sledující jen vidinu zisku, většina jich opravdu kvalitně předává dále poselství zlých časů, zmařených snů a brutálně zabitých milovaných, jaké se musí nést stále dále, jakkoliv je komukoliv nepříjemné o tom číst. Pak ovšem doporučuji o tom nečíst, ne koupit si knihu, přečíst anotaci a pak se mohutně fotit na sociální sítě s přidušenými dětmi v objetí, jak to nejde přečíst a jak je nutné myslet na děti.

Jde to přečíst, stejně jako se daly přežít ty zlé časy, pokud se člověk dokázal vyhnout mašinérii zvůle a smrti, což bylo bohužel často nemožné. Ale ke knize samotné. Je rozdělena do pěti částí a jedná se o přepis původně filmových rozhovorů s šesti ve své době obyčejnými lidmi. Čtyři mluví sami za sebe, v jednom rozhovoru společnou bolest sdílí manželský pár, který odlišnost víry nepřestala pronásledovat i roky po skončení války. Jedná se o vyprávění o zážitcích z koncentračních táborů, španělského exilu, švýcarského exilu a poslední rozhovor probíhá povětšinou v Terezíně, kam se ovšem vypravěčka přenáší pouze v myšlenkách. Tento rozhovor byl pro mě jeden z nejsilnějších, protože zde neřešila pamětnice ani politiku, ani své ego ani jiné podobné starosti, ale pouze fakt, že se jako mladá dívka ocitla na místě hrůz a bolesti a jediným jejím úkolem bylo přežít a přáním udělat realitu snesitelnější pro své okolí.

Některé rozhovory se četly špatně, ne pro popsané hrůzy, ale příliš v nich byla politika a ego, což byl právě případ švýcarského exulanta Karla Paryly, který by udělal vše pro divadlo, a bohužel v rozhovoru byly náznaky, že to tak i udělal. Pamětník byl herec v srdci i duši a od vzpomínek, kdy ne vždy byl na sebe pyšný, často odbíhal k rozborům úlohy herce a při položení přímého dotazu dokázal tazatelku i slovně agresivně napadnout. I to je daň za válku. Málokdo věděl, která cesta je správná a i když z pohledu zpětného dokáže člověk své kroky zhodnotit lépe, tehdy neměl nikdo tušení, kde je hranice dobra a zla, natož se tím řídit do budoucna.

Tazatelka sama si v sobě nese stigma německého děvčete z dobré rodiny a antisemitismus byl pro ni v období dětství a dospívání tak běžný, jako dnešní politické billboardy na krajích cest. Ne každému to bylo příjemné, ale když to doba žádá… Při vyprávění právě Trude Simonsohnové z Terezína si bolestně uvědomuje, že zatímco Trude trpěla v Terezíně, a dívala se, jak transporty smrti odvážejí její poslední milované do neznáma a ti nepochybovali, že se již nevrátí, ona sama prožívala své první lásky v nacistickém Německu.

Boj o přežití jednotlivých zpovídaných neskončil ani po válce, naopak. Bitva s politickým rozdělením nového světa, hony na čarodějnice v rudém hávu a vykořenění na okraj společnosti byla pro osudem stíhané přeživší další tvrdá rána a jim nezbylo nic jiného, než se zdvihnutou hlavu jít dále a bojovat. Zase.

Pokud máte zájem o zajímavé interview a zajímá Vás život pronásledovaných za druhé světové války a nechcete číst „pouze“ o vzpomínkách na koncentrační tábory smrti (ale číst se o tom má, nezapomínejte), ale zajímá Vás i téma exilu, je tato kniha nakladatelství Academia správnou volbou. Je však nutné se připravit, že jedno přečtení nemusí stačit a i u této knihy platí, stejně jako i v jiných rozhovorech s pamětníky, že je nutné přečkat trochu té omáčky a vedlejších linií, než se vyprávění překlopí ke své očekávané podstatě. Protože tito lidé toho mají na srdci stále mnoho a je fér nechat je povědět celý svůj příběh, ne jen to, co zrovna letí. A mají nám stále mnoho co říci.

Komentáře (0)