Pouze rohy ďábla nedělají

recenze

Rohy jsou teprve druhým románem Joeho Hilla, ale už tak předvedl svůj talent v celé své kráse. Poutavý příběh se zajímavým námětem rozhodně stojí za přečtení. Dá se tvrdit, že zde objevíte boj s temnou stránkou svého já, fantastické prvky a lásku až za hrob. Pokud jste už dostatečně nalákaní, mrkněte se detailněji, o čem kniha vlastně je.

Je to rok, co Igg Perrish ztratil milovanou Merrin. V noci, kdy se s ním znenadání rozešla, ji někdo znásilnil a zabil. Vrah se sice nenašel, ale celé město je přesvědčeno, že to byl právě Igg. Důkazy pro ani proti nejsou, protože laboratoř, ve které byly uloženy, vyhořela ještě před jejich rozborem, a tak je Igg na svobodě. Všichni ho nenávidí a všichni si na něj ukazují a on zatím utápí svou bolest v alkoholu.
Jednoho rána se probudí s bolestí na spáncích a při pohledu do zrcadla zjistí, že mu na hlavě vyrostly rohy, které mají na ostatní lidi zvláštní účinek – svěřují Iggovi svá tajná přání, obavy i to, co si právě myslí. Igg postupně zkouší, zda je skrze svou moc může ovládat. A ještě získal jednu schopnost. Když se někoho dotkne, dozví se o něm všechno. Veškeré vzpomínky jsou pak i jeho vzpomínky. Igg se díky svým novým schopnostem dozvídá, jak ho nenávidí celá rodina, která je přesvědčená o jeho vině, ale také zjišťuje, kdo zabil Merrin. A on se chce mstít.

Musím říct, že se Joemu dílo opravdu povedlo. Je to čtivé a docela se zde pracuje s city. V průběhu čtení jsem pociťovala nechuť (místy až nenávist) k určitým osobám, konkrétně k vrahovi a Merrin, občas i k Iggově bratrovi, ale nakonec jsem jemu i Merrin odpustila. Proč? To se sami dozvíte ke konci příběhu.
Igg se hodně mění. Vždy byl hodný a laskavý, a to i ve chvílích, kdy se opíjel. Rohy ho hodně ovlivnily. Zprvu to vypadá, že jeho samotného také dostanou a že se nechá ovládat svou temnou stránkou, ale svou dobrotu si dokáže zachovat.
Také se mi líbí, že Joe je ten typ autora, který se nebojí popsat žádnou situaci a scénu. Nedělá mu problém napsat, že hlavní hrdina byl opilý téměř až do bezvědomí, že se mu ráno postavil nebo že se zrovna potřebuje jít vysrat.
Možná by bylo zajímavé, kdyby autor nechal Igga déle tápat, jak to, že má na hlavě rohy. Také objevování jejich schopností by mohlo být trochu delší a určitě by se z toho daly vytěžit zajímavé scény. I když na všechno Igg přijde poměrně brzo, nijak to v příběhu neruší.
Vytkla bych ale popis Iggových citů, hlavně zpočátku. Díky schopnostem rohů se dozvídá zásadní informace, které by každým člověkem značně otřásly, ale on zůstává docela dlouho klidný.
Abych to shrnula, Rohy určitě stojí za přečtení. Některé věci by se určitě daly vylepšit, ale i přesto to je velmi vydařené dílo. Čím dál se v knize dostanete, tím poutavější děj bude. Myslím, že pokud máte rádi Kinga, Joe Hill vás nemůže hluboce zklamat.

Ukázka:
Utíkal přes trávník a ani se nedíval, kam běží´. Koutky očí měl mokré a myslel si, že jsou to slzy, ale když se jich dotkl prsty, objevila se na nich krev. Zvedl ruce k rohům. Špičky prorazily kůži a po tváři mu tekla krev. Uvědomoval si, jak mu v rozích pulzuje, a přestože cítil jinou bolest, také mu spánky projíždělo nervózní vzrušení, úleva nikoli nepodobná orgasmu. Vrávoral dál, z úst mu proudily nadávky a rozlícené obscénnosti. Nenáviděl, jak nemůže dýchat, nenáviděl lepkavou krev na tvářích a rukou, příliš jasnou modrou oblohu, svůj vlastní pach, nenáviděl, nenáviděl, nenáviděl.

Komentáře (0)