Posudek knihy od historika doc. dr. J. Pažouta

recenze

Zapomenutá slova (2017) / svo
Zapomenutá slova

Období komunistické diktatury, či totality (o jeho pojmenování jsou stále vedeny spory) v Československu byla a stále je věnována odbornou veřejností pozornost především z hlediska politických dějin. Výzkum je zaměřen mj. na odkrývání mocenských mechanismů fungování monopolní vlády komunistické strany, na politicky motivovanou perzekuci, odbojové a opoziční aktivity atd. V posledních letech pak výzkumný zájem směřuje čím dál více též k analýze každodenního života obyvatelstva. Vznikla i řada prací zabývajících se komunistickou propagandou, včetně jazyka, který užívala. Tento fenomén je nicméně zkoumán spíše z hlediska historického, než filologického a sémantického. Pokud se tak děje, jsou takto – pomineme-li dnes již klasickou práci Petra Fidelia Řeč komunistické moci (Praha 2012) obsahující tři eseje vzniklé ještě před pádem režimu – rozebírána spíše parciální témata.
Předkládaná práce Jaroslava Suka představuje pokus o komplexnější uchopení komunistického „newspeaku“ z hlediska sociolingvistického, případně i sociopsychologického. Autor v ní navazuje na své předchozí slangové slovníky z vězeňského prostředí či okruhu signatářů Charty 77, kterými sám (v prvním případě nedobrovolně) prošel, především pak na svá hesla publikovaná v periodiku Ústavu pro studium totalitních režimů Paměť a dějiny v rubrice Zapomenutá slova, obsahující výklad některých termínů typických pro komunistický a nacistický režim, jež po jejich zhroucení ve větší či menší míře upadly v zapomnění. J. Suk se ve svém textu zabývá oficiálním jazykem v různých oblastech fungování komunistického režimu a života společnosti. Sám si je přitom vědom, že nemohl obsáhnout veškerou problematiku. Velká pozornost je v knize zaměřena na oblast komunistické propagandy a represivního aparátu včetně vězeňství.
V textech se objevují nejenom pojmy užívané v československém prostředí, autor často odkazuje i na jejich sovětské vlivy (sám v Sovětském svazu pobýval – a studoval – v 60. letech, neboť zde jeho rodiče pracovali jako dopisovatelé ČTK). Ty uvádí podle mě zdařile do dobových historických souvislostí, byť samozřejmě o některých dílčích tvrzeních by bylo možno diskutovat (např. na s. 33 autor mluví o popravách politických vězňů v 50. a 60. letech, přičemž za poslední osobu popravenou v Československu z politických důvodů je považován Vladivoj Tomek, jehož exekuce proběhla 17. 11. 1960). Autor též místy porovnává mluvu komunistického režimu s jazykem režimu nacistického. Stranou nenechává ani dobovou, často recesistickou reakci obyvatelstva na dikci komunistických funkcionářů, jedna kapitola je věnována i dobovým vtipům. Celý text je psaný velmi čtivým jazykem a tudíž i přístupný široké veřejnosti, včetně mladé generace, kterou seznamuje s jazykem, s nímž se již ve svém aktivním životě nesetkala. Kniha je též vhodně doplněna obrazovou přílohou.
Pokud jde o formální podobu publikace, doporučoval bych na některých místech upřesnit zdroje citací a v seznamu vybraných knih doplnit některé podtituly. Tyto podněty představují nicméně pouze doporučení pro autora knihy a jejího vydavatele. Nic nemění na celkově kladném hodnocení lektorovaného titulu, který plně doporučuji k publikování.
doc. PhDr. Jaroslav Pažout, PhD., katedra historie, Přírodovědně-humanitní a pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci.

Komentáře (0)