Pomsta bude sladká

recenze

Móda, historie a omezenci – to je Švadlena, která se dočkala i své vlastní filmové adaptace. V ní se spolu s pověstnou švadlenou Tilly stěhujeme na malé australské městečko Dungatar, potkáváme staré známé, jsme terčem závisti i zášti a nejvíc ze všeho řešíme staré křivdy. Takové, které se neodpouštějí…

Nebudu lhát, od Švadleny jsem měla obrovská očekávání. Její vydání jsem zaznamenala snad jen koutkem oka a zapsala si ji na pozdější čtení, až budu mít chuť podívat se na film. Na ten ještě doteď nedošlo, knihu už mám ale zdárně za sebou. Ráda bych napsala, že se moje velké naděje naplnily hned s první větou, ale nebylo tomu tak. Naopak, prvních pár desítek stran jsem myslela, že se zblázním.

„Ty si vlasy natáčíš sama, viď, Purl – to já si za slušnou ondulaci klidně
zaplatím.“
„Jenom žárlí,“ říkával Fred a štípl přitom manželku do zadnice, a tak Purl každé ráno stanula před toaletním stolkem,
usmála se na svůj rudo-plavý odraz a prohlásila: „Ohavná je žárlivost, ještě horší ošklivost.“

Když na scénu dorazila Tilly, bylo mi jasné, že se o ní chci dozvědět víc. Že o ní chci číst. Abych to upřesnila, autorka měla zdaleka opačný názor. Dlouhé, předlouhé pasáže o obyvatelích městečka, při kterých jsem cedila pot a krev, mi braly chuť číst dál. Pak znovu Tilly, rychlý posun kupředu, pak opět pár otravných much a nakonec Tilly, překročení určitého mezníku a všechno šlo snadněji. Asi od šedesáté strany jsem byla přesvědčená, že tuhle knížku prostě miluju a do postele si ji budu brát tak dlouho, dokud ji celou nepřečtu. A najednou přišla na řadu tajemství a nevyrovnané účty.

Autorka podstatnou část vypravování soustředila na módní průmysl. Ten opravdový, kdy si švadlena sama navrhne šaty, sama si je spíchne a ušije. Nepřeberné množství látek, střihů a druhů oblečení. Pokud na tyhle věci moc nejste, knihu byste měli zaměnit za film, protože láskyplnými popisy šatů se tu nešetří.

„Pořád to bolí?“
„Trochu,“ odvětila a otevřela oči. „Jak se máte, Molly?“
„Stojí to za bačkoru, ale nesmím si stěžovat. Co máte s očima?“
„Dnes v nich mám artritidu.“ Usmála se. „I vy jste na vozíku, Molly.“
„Mojí věznitelce to tak vyhovuje,“ opáčila Molly.

Co mi na knize vadilo, bylo skoro černobílé vzezření městečka. Na jedné straně byli ti, co měli divné úchylky, zlou povahu, nebo jednoduše nedostatek krásy, na straně druhé zářila jako diva Tilly Dunnageová. Chci říct, že není nic špatného mít jednu inspirativní hrdinku (za tu jsou náhodou body navíc), ale uvítala bych, kdyby kromě nespočtu postav, které mi byly bytostně nepříjemné, vytvořila autorka pár dalších, co by mi jako čtenářce byly sympatické. A když už jsme u toho, minulost Tilly na první pohled taky skýtá jeden velký zlatý důl, tak proč ho nevyčerpat do dna? Co všechno před svým návratem zažila?

Výhodou předchozího mínusu je, že konec byl velice, velice uspokojivý. Příběh ve mně doteď vyvolává patřičné zadostiučinění a mírné rozčarování. Tak útlá knížečka v sobě soustředí hodně zloby, křivd a nepochopení. A není to pěkný pohled. Přesto je to pořád Tillyin příběh.

Švadlenu doporučuji všem, co mají v oblibě knihy s kalendáři nalistovanými mírně dozadu (ačkoliv je toto téma aktuální v každé době), módu a pěkné vykreslení vztahů. Rovněž Kate Winslet ve filmové adaptaci – alespoň mě – zdárně láká na čtení.

PS: Čekejte zlomené srdce.

Komentáře (0)