Polární záře z dílny boha Vulkána

recenze

„Můžeš krmit vlka, jak chceš, nepřestane se dívat zpátky do lesa.“

Tato kniha je prý Lyndonovým spisovatelským debutem. Při nejlepší vůli si neumím představit, že ještě někdy napíše něco lepšího, a doufám, že ho ani ve snu nenapadne vymýšlet pokračování, protože by to určitě pokazil. Druhý díl Vinnetoua je třeba sám o sobě skvělý, ale ve srovnání s prvním není o čem mluvit.

Nechť to září v osamělosti.

O co jde? Jedenácté století. Malá skupina lidí posbíraných z různých koutů Evropy se vydává na cestu z Normandie na daleký sever, sehnat čtyři vzácné, krásné bílé sokoly. Ty pak musí bezpečně přepravit někam na opačný konec kontinentu, sultánovi nebo komu, jako výkupné za jednoho hraběcího synka. Kniha je popisem této cesty, jak již název napovídá, popisem četných útrap, radostí a dobrodružství.

Na pozadí je ještě nábožensko-politický konflikt, který vás může a nemusí zajímat – papežské schizma a ztracené Tomášovo evangelium, jež by mohlo znamenat nový směr v křesťanství. To mě nejdřív moc nebavilo, nicméně ke konci i toto začíná být hodně zajímavé. „Potřebuje svět další evangelium?“ A stála by církev o nějaké? Možná ne. Už v tom jedenáctém století měla křesťanská víra svou jistou pozici, a stačilo ji upevňovat. Církev usilovala o udržení status quo, případně o rozšíření svého vlivu, ne o nějaké nové myšlenky.

Teď zavádím. To se tam zas tak moc neřeší. Nad tím pak můžete přemýšlet, během dlouhých zimních večerů.

Jako dobrodružný román je tato kniha bezchybná. Pokud máte větší nároky, přesnější představy o kvalitní literatuře, místy se zřejmě budete rozpačitě škrabat za uchem. Ale ani krásné momenty nechybí. Obzvláště když se družina dostane na Island, k domku oblepenému ztuhlou lávou, k sopečnému jezírku a širým planinám, a pak dál do Grónska – to jsou úchvatné obrazy.

Já jsem si vzpomněla na Syna stínu, od Sjóna. Za tohle bych od každého literárního kritika s trochou soudnosti dostala na holou, přesto je to tak.
„Budu mu říkat Skoll, po vlkovi, který honí slunce.“
To je poezie.
Později na cestě do Norska, obětní ostrov:
„Toto vyřezal Torolf pro Skoptiho, který zemřel na severu.“
Magie. Polární záře z dílny boha Vulkána.

Když sokolník Wayland v nehostinném Grónsku loví krásnou bílou sokolí samičku, je tam taky sám. Nebo fajn, ta žena sebraná někde v skotských močálech je tam s ním, někde na něj čeká, s obědem, zatímco on se krčí v prohlubni v ledu, do které lačný medvěd strká své strašlivé drápy.

To se vůbec nedá v jedné recenzi říct, můžu maximálně doufat, že navozuji atmosféru.

Některé věci mi tam trochu neseděly. Velryby vyskakují z vody? (Já nevím, opravdu.) A Weyland, který plné čtyři roky mlčel, pak promluví, a hlas se mu ani trochu nezdrhne? (Odkašli si přece, krásný lučištníku!) A kocábka v dalekých severních vodách, a led ji nerozbije? A není tam nějak moc svíček na to, jak tehdy asi mohly být drahé? A není to fuk?

Je. Něco prostě nebudete moc řešit. Najdete si oblíbence a budete se o něj třást. Nebo o celou výpravu. Fajn, teď jste Vikingům podpálili loď, a stejně trčíte na kraji zátoky a přes ně se nedostanete, co teď? A hlad? Sníst koně? (Nebo otroka? To snad ne!)

Nebo Andrej, kníže novgorodský, má zálusk na ty sokoly, to je úplně jasné. Proto s nimi pošle Olega dole po Dněpru. Wayland v tom větří podraz, ale Vallon jenom mávne rukou. Z toho pak člověk prostě neusne.

„Kdybychom věděli, co vzejde z našich skutků, nevstali bychom ráno z postele,“ říká někde na konci Vallon. Já netrávím své dny s mečem v ruce, takže nejspíš žádnou fatální škodu nadělat nemůžu, přesto se mi to líbí. Život válečníka! Kde je luk a šípy mých dětských let?

Pokud tohle (zase jednou) moc nevypadá jako recenze, shrnu to stručně – pokud máte rádi dobrodružné romány, přečtěte si Cestu sněžných ptáků, bude vás bavit. A pokud náhodou nebude, můžete si to se mnou přijít vyřídit osobně. Čekám tady, v plné polní!

Komentáře (0)