Pokus o velkou filozofii

recenze

Papírová města (2014) / rencovav

Proti young adult literatuře, Johnu Greenovi ani filozofii nebo příběhům o mladých lidech, kteří dělají blbosti a myslí si, že změní svět, v zásadě nic nemám. Ale když si to všechno spojíte dohromady, vznikne vám z toho guláš značky Papírová města a ten rozhodně nedoporučuji ochutnávat. Nebo ano - třeba se nad ním trošku překvapeně zašklebíte jako já a popovídáme si o tom, co tím chtěl autor vlastně říct.

Kostru příběhu netřeba opakovat, stovky recenzí, komentářů, diskuzí a v neposlední řadě film na motivy knihy udělaly jistě své a každý čtenář tohoto článku (nechci říkat tentokrát recenze, protože kdo ví, jak moc to bude objektivní) má, pokud se nemýlím, nějaké základní povědomí o ději a myšlence celého Greenova díla.

Poté, co jsem přečetla Hvězdy nám nepřály, které mě opravdu oslovily a svolila jsem dát jim pět hvězdiček, jsem se o několik měsíců později dostala právě k Papírovým městům. Co mě potkalo? Nechci říkat, že hlavní hrdina mi byl nesympatický, vlastně jsem ho s Hazel ani nesrovnávala a kdyby, nevyšel by zas o tolik hůř. K chování Margo se ještě vyjádřím, ale ve své podstatě by mi nevadila ani tato osoba, kolem které se celý příběh točí, jak by to jistě ona sama chtěla. Nejvíc mě znepokojilo a odrazovalo to rádoby moudré pojetí příběhu, že všichni žijeme nějaký nadiktovaný život a nikdo nemá odvahu to změnit, až teda na úžasnou Margo.

Quentin je v podstatě obyčejný, normální kluk, který má dva skvělé přátele, podporující rodinu a dobrý studijní průměr, se kterým by to rád dotáhl na doktora. Od dětství miluje Margo, která si ho však na počátku dospívání přestane všímat. Margo se začne zajímat o populární fotbalisty ze čtvrťáku, baví se s dokonalými holkami a čas od času někam zmizí, aby se později vynořila zahalená tajemstvími a fantastickými historkami o tom, jak chodila se členem známé hudební kapely. Margo si Quentina nikdy nevšímá, byť bydlí v sousedním domě, a Quentin si po čase přestane dělat naděje, tedy v maturitním ročníku. A pak jednoho dne Margo vleze k polonahému Quentinovi bez zaklepání oknem do pokoje a vyloží mu svůj skvělý plán na pomstu lidem, které on ani nezná a počítá s jeho účastí. Tady mě to poprvé znechutilo - já chápu, že někteří lidé jsou sobečtí a spousta egoistů nemá výčitky svědomí ze zneužívání ostatních, ale přece autor nemohl vymyslet někoho tak sebestředného, kdo se nestydí prostě si říct, o co chce, komu chce a brát jako automatické, že se mu toho dostane. Nebo možná autor udělal chybu, když z Quentina udělal takovou nevýraznou povahu, která o návrhu Margo nezapochybovala a pustila se s ní do "dobrodružné noci" s "filosofickým" námětem a pomstou všem hrozným lidem, kteří vlastně nic tak hrozného neprovedli. (Pomstít se kamarádce, protože neřekla něco, co nevěděla, pomstít se klukovi, o kterým se od začátku dalo čekat, že bude nevěrnej...prostě nechápu) Následné zmizení Margo a její hledání v průběhu knihy mě fakt nebavilo. Proč Margo zanechala všechny ty indicie, když nechtěla, aby ji Quentin našel? Co vlastně chtěla? Zdá se mi celá ta filozofie s papírovými městy jako nedomyšlená myšlenka, která se neměla rozvíjet na tolika stranách, ale shrnout třeba v jedné kapitole.

Kladem knihy jsou Quentinovi přátelé, které jsem si oblíbila pro jejich nadhled a takovou opravdovost. A druhou hvězdičku věnuji té jízdě autem do New Yorku, u které jsem se zasmála a která zvěstovala konec knihy.

Omlouvám se všem fanouškům Papírových měst, ale musela jsem tohle napsat.

Komentáře (3)

Přidat komentář

---