Pokud tohle je začátek,

recenze

Wesmírný omyl je skvělá jízda bizarních situací, bizarních postav a filosofických zamyšlení všeho druhu. Odvaha, se kterou autor vyslal do časoprostoru tři české maníky a vesmír zaonačil tak trochu po česku, velmi dobře vyšla. Klobouk dolů.

Příběh Víti, putujícího s bizarní dvojicí Fandy a Pepy (a neidentifikovatelného Hu-hu), není vlastně příběhem. Je to nepřetržitý sled fantasmagorických událostí. Ty často ignorují fyzikální zákony tak, jak je známe. A jenom díky této svobodomyslnosti pak autor čtenáře může zavést na místa, která už jsou čistě výplodem jeho fantazie a vše pak poněkud překvapivě zakončit s příslibem druhého dílu.

Kdesi mezi řádky se dějem prolíná jakési velmi osobní linie příběhu, která pak vyplyne plně na povrch v závěru celé knížky. Tento "podpříběh" dělá z knížky věc zajímavou, protože do čistě situačního humoru (a kreativního běsu) vnáši sociálně citlivé téma. Je věcí osobního názoru, jak s k němu kdo postaví. V každém případě to není výtka. Spíš zajímavé obohacení jinak velmi žánrově vyhraněného děje.

Pravda, tempo je pak díky delším vložkám různého druhu nevyrovnané, což může zapůsobit rušivě. Avšak vezme-li se v potaz, že autor (dle svých slov) psal Womyl ještě na škole, pak se jedná o debut navýsost povedený a slíbený druhý díl může posunout laťku české humoristické literatury zajímavým směrem. Pokud se dokážeme zbavit věčného českého submisivního zlozvyku srovnávání se s někým.

Komentáře (0)