Pojednání o protistojném prstu

recenze

Labyrintem Íránu (2013) / herdekfilek (567 views)
Pojednání o protistojném prstu
Vyvinuli jsme se, protože palec. Jednoduchá a lakonická věta. Být oploutveni, nejspíš bychom se stále vesele a bezmyšlenkovitě plácali v rybníku a necpali se antidepresivy kvůli přehnanému množství vlastního života. Vykvajznout se na to. Palec, toť téma zcela mimodějné.

V tom našem něžně zvráceném systému, kdy člověk je bit člověkem s cílem vtlouct do něj trochu humanismu, se vyrojilo dějinami několik státoví. Každý jednotlivý si připadal a připadá jedinečný, krásný, nepřekonatelný. A hlavně, každý má pravdu. Tu svou. Jakou jinou, že. A za tuto pravdu většinou nechává šlechetně umírat své svěřence, tj. obyvatelstvo. Smutné, umírat kvůli zahraniční či vnitřní politice, ale co už s tím životem dělat jiného, než si ho nechat odejmout pro vyšší choutky někoho jiného.

Vrhněme se tedy rovnýma nohama do problematiky. Něžně na jihovýchod se rozkládá stát, kterému čistě pro orientaci můžeme říkat
Írán. V Íránu žijí lidé. Někdy kolem poledního si dávají oběd. Večer, když se zadaří, zalezou pod peřinu a spí. Tuhle se jeden zahledí do jedné, mají spolu svatbu, děti, žijí si, nu, jako my. Lidé, dvě nohy, dvě ruce a nekonečné množství snů a myšlenek. Pro nás by to ovšem měli být nepřátelé. Nepřátelé číslo jedna. Teroristé. Bastardi bez soucitu. Ti co vybuchují i při procházce alejemi. Cvičně, samozřejmě.

Podívejme se na problém z jejich strany. U nás žijí lidé. Někdy kolem poledního si dávají oběd, večer, když se…jsme lidé, prostě lidé, dvě nohy, dvě ruce a jeden nepřítel. Stejně jako za bolševika. Nepřítel, toho je nám i jim třeba. Musí se proti něčemu bojovat, jinak by nebylo života, asi, nejspíš. Moudří vládcové světa nepřítele neustále tvoří, takže to musí mít nějaký smysl. Vyšší než ten mocensky trapný. Vtipné.

Ale možná je tvorba vnějších nepřátel jen krycím manévrem, který má zamaskovat tu hrůzu nepřátel vnitřních. Vždyť mě se pokusil zničit ČEZ, snaží se mě zničit VZP, zákony jdou z větší části proti mně, jsem si jist, že jsem doposud nepotkal Íránce, který by mě chtěl finančně vycucnout a poté odhodit. A přesto se mi to děje denně, jako všem.

Írán je ohrožením pro západní mocnosti nejen tím, že má ropu, že má svá nerostná bohatství, ale hlavně tím, že si svéhlavě vede svou a nechce předat toto kapitálové rejdiště do pěstěných západních ruček. A tak západ s opatrností obchvacuje Írán vojenskou silou a vyvolává vůči němu lidovou nevraživost. Převážně americký tisk se utápí ve štvavé kampani. Momentálně proti Sýrii, loni proti Libyi a celoplošně a dlouhodobě proti Íránu. Irák a Afghánistán už jsou v pánu a Egypt si právě dává ozdravnou koupel ve vlastní krvi. Nejedná se svého způsobu o další náboženskou válku vedenou proti Alláhovi? I to je možné, ale ve stínu ropných zásob možná nepodstatné.

Írán není košer, jeho politika vůči vlastnímu obyvatelstvu může někdy nahánět strach. Represe, msty na nejvyšších místech, prezident i s parlamentem podléhající nejvyššímu duchovnímu, extrémní chudoba vedle extrémního bohatství a ti velbloudi, no hrůza pomyslet. Ale závoz demokracií západního typu by celý národ uvrhl do vlekoucí se občanské války, stejně jako tomu je v již zničených muslimských státech. Občanská válka, toť nejvyšší výsměch vládnoucí elity, lid se zase nechal ošulit a tluče se hlava nehlava jako ti blbci z nálevny, když dojde pivo.

Z pohledu Íránu jsme na tom ovšem daleko hůře. Všudypřítomná nahota, ekonomická tyranie, morální profil masového vraha, mravní úpadek nevídaných rozměrů. A do toho ta megalomanská rozpínavost a dobyvačné choutky. No jeden by blil. K tomu se připojuje nenáviděný Izrael, který se, jako ten nežit rozlezl v ohnisku veškerého muslimství a obsazuje a vraždí, jako by neměl být, dle vlastních náboženských zákonů, souzen a po zásluze i odsouzen.

Elity, usazeny v obrnění svých hlav, si rozehrály šachovou partii, kde obyčejný člověk není ani za pěšce, jen za jakýsi mušinec pokrývající hrací pole. Dá se zneužít pro zdržení nepřítele, ale jinak není třeba s ním počítat. Válečný stroj, ač jsme ho osobně v Roudnici či Rokycanech dlouho nezažili, jede na plné obrátky. Vyrábějí se výbušniny, aby mohly vybuchovat a ničit, vyrábějí se válečné stroje, aby mohly zasahovat strategické cíle. Dřepí se nad válečnými plány a prostým rozmachem, vymazávají se oblasti země z povrchu. A za vším tím leží na zemi roztrhané nesmírné kvantum lidských těl, která snila o tom, jak si někdy kolem poledne dají oběd a večer, když se zadaří, zavrtají se do postele a nechají si za zavřenými víčky vířit sny. Třeba jeden miloval jednu a teď je v pánu, protože…protože válka, ta mašina na peníze, na mocenské hrátky, na iluze nepřátel.

Írán je momentálně v pozici protistojného prstu, palce, oportunisty, který by mohl svět držet ve stavu životaschopnosti. Ač je prohnilý jako vše okolo, kane z něj naděje, že třeba k němu už si západ netroufne, že se zalekne a tak by mohla pohádka našeho světa skončit v náručí postupného odeznění tohoto krvavého šílenství.

Břetislav Tureček napsal knihu čtivě, kvůli diktující politické korektnosti ovšem čtenář nezaslechne jeho jednoznačné stanovisko, ač prokmity kritického pohledu zazní, nezazní důrazně, jen nesmělé a kusé poukázání na určité nesrovnalosti. Kniha je ovšem napchána k prasknutí popisem Íránského myšlení a chování. A víte co? Nepřipadalo mi, že bych měl Írán považovat za svého nepřítele.

Komentáře (1)

kniha Labyrintem Íránu recenze

Thanyss
22.08.2013

Skvělá recenze s vysokým standardem, na který jsme si už ovšem u recenzí od herdekfilek zvykla :)