Pojďte pane, budeme si hrát!

recenze

Sběratel očí (2014) / Thanyss (420 views)
Pojďte pane, budeme si hrát!
Jako malá jsem zbožňovala hru na schovávanou. Se sestrou jsme ji dokázaly hrát celé hodiny a vymýšlet stále nové a nové skrýše. I přes bizarnost a potencionální nebezpečnost některých úkrytů jsme však vždycky zůstaly naživu a vrátily se maximálně s pár škrábanci. To se však nedá říci o variantě, kterou rozehrál sériový vrah s přezdívkou Sběratel očí.

První, co vás na knize zaujme, je netradiční řazení kapitol a číslování stránek. Vše jde totiž pozpátku. Začínáme epilogem na stránce 385. A vážení, tohle mě postupem času bavilo čím dál víc. Spolu s dějem totiž tento způsob číslování jen umocňuje houstnoucí atmosféru, protože se nebudete moci zbavit dojmu neustálého odpočtu zbývajícího času.

A teď už k ději. Musím uznat, že hlavní padouch má svůj styl a přestože svůj modus operandi přísně dodržuje do posledního detailu, nedá se mu upřít originalita. Jeho oběťmi jsou totiž celé rodiny. Sběratel očí nejprve usmrtí matku a do ruky jí vtiskne stopky, které odpočítávají čas, jež má nebohý otec na to, aby našel své unesené dítě. Po vypršení ultimáta potomek umírá, navíc mu pachatel odstraní levé oko. Po stopách psychopata se vydává bývalý vyjednávač, nyní působící jako novinář, Alexander Zorbach, který se stále ještě nevyrovnal s tím, že před několika lety zastřelil psychicky nemocnou ženu, aby zachránil malého kojence, jehož dotyčná unesla. Alex nemá zrovna na růžích ustláno, rodina se mu rozpadá a do toho prostě chce odhalit, kdo vraždí nevinné děti. Když tedy při odposlechu policejní vysílačky zaslechne kód pro nález mrtvého těla a Sběratelé očí, neváhá a vyráží na místo činu. Při příjezdu však zjistí, že policie žádné takové hlášení do éteru nepustila. Navíc je krátce na to poblíž mrtvé ženy nalezena Alexandrova peněženka. Nad Alexem se začínají stahovat mračna, protože se rázem ocitá na seznamu podezřelých. Jeho bývalý kolega Stoya, který má vyšetřování na starosti, sice nejdříve nechce věřit tomu, že by s tím měl Alex cokoli společného, postupem času však začne váhat. Je skutečně možné, aby muž, kterého šéf mordparty zná tolik let, zavraždil nevinnou ženu, unesl a skryl dvě malé děti a ještě byl tak chladnokrevný, že by se tak brzy vrátil na místo činu? A že by to udělal už poněkolikáté?

Novinář se tak ocitá na útěku, při kterém mu pomáhá slepá žena, jež tvrdí, že se setkala se Sběratelem očí. Někdy se jí totiž stává, že dotek s jinou osobou u ní vyvolává vize. O ona spatřila, jak jeden její klient zlomil vaz ženě a poté unesl dítě. Do party se k nim ještě přidává Alexův redakční volontér Frank a společně se snaží najít unesená dvojčata ještě předtím, než vyprší lhůta 45 hodin. Děj nabírá na obrátkách, vize slepé ženy je postupně vedou po stopách vraha, zatímco proti Alexovi se objevuje čím díl více důkazů, že je možným pachatelem. Zároveň psychopat zanechává novinářovi malé drobky, jako by mu chtěl pomoci, aby ztracené děti nalezl. Několikrát jsem se přistihla, že při čtení zapomínám samým napětím dýchat. Příběh je ještě protkán vyprávěním devítiletého uneseného Tobiase, který se snaží dostat ze svého temného vězení, v němž mu neustále dochází čerstvý vzduch k dýchání. Nemohla jsem si pomoct, ale tyto části byly popsány tak sugestivně a autenticky, že jsem doslova cítila bezmoc a strach toho malého kluka.

Sběratel očí je velmi povedený počin, který mě nenechal na chvilku odpočinout, neustále mě držel v napětí a tak dokonale mi zamotával hlavu, že jsem několikrát dokonce přemýšlela, jestli pachatelem opravdu není Alexander. Velmi překvapená jsem byla, když Sběratel očí odkryl motiv svého počínání a chtě nechtě, získal si můj respekt, protože přes svou morbidnost, jeho jednání mělo svou hlavu a patu a oběti nebyly vybírány náhodně. I odstraněné oční bulvy měly svůj důvod a své přesně vymezené místo ve scénáři rodinné zkoušky. A závěr knihy, to je teprve to pravé ořechové. Kruh se neuzavřel, ale točí se vesele dál. Tuhle knihu prostě nemůžete přečíst jinak než jedním dechem. Jen upozorňuji, že v některých částech by se vám mohlo přestat dechu dostávat. Za mě není co řešit, tohle se prostě povedlo.

---Plaval. Šlapal vodu. Umíral.
Tobias se až do těchto dnů v temnotě nikdy vážně nezaobíral smrtí. Proč taky, vždyť mu bylo teprve devět. V tomhle věku má člověk ještě spoustu věcí před sebou, říkával vždycky dědeček, který se u nich ukázal, když se něco slavilo.
Hovno, dědo. Nic nemám před sebou. Hlava se mi totiž lepí přímo ke stropu tady tý železný rakve a já už mám nepatrnou škvírku, z který nasávám vzduch, a i ta se pomalu zaplňuje vodou.---

Komentáře (0)

kniha Sběratel očí recenze