Pojďme bí(ý)t věřící!

recenze

Odpusť, Natašo! (2006) / katy238
Pojďme bí(ý)t věřící!
Svědectví o hrůze, tyranii a bídě socialistického bloku a komunistických zřízení vychází dost a mohu kvitovat s povděkem, že i v reedicích a opětovných nákladech a ještě raději jsem, že tyto knihy se nadále i čtou. Protože by čteny být měly a čím více lidí se seznámí s podobnými svědectvími a bude jimi zděšeno, tím lépe.

Novinkou pro mě byla malá knížečka s pořadovým číslem 63 v řadě Edice osudy. Pod stromečkem bych čekala mnoho, ale rudou knížečku vydanou karmelitánským nakladatelstvím určitě ne, po počátečním překvapení jsem si přečetla přebal a zjistila, že se jedná o autobiografii mladého Rusa, který měl v životě zvláštní úděl, dost smůly a byl i s rodinou semlet režimem až na dřeň.

Ale raději od začátku...

Sergej se narodil do neradostných poměrů a když mu změna režimu sebrala v útlém věku otce, po několika měsících jej do hrobu následovala i matka a starší bratr skončil někde tam, kde jej později ani nejvyšší sovět nenašel, dalo se tušit, že další kroky malého chlapce jisté nebudou. Od opatrovníků s narušeným synem chlapec později utekl raději taky a z ulice jej po několika krádežích jídla sebral systém opatrování sirotků.

Malý Sergej se v dětství propracoval několika dětskými domovy, stal se v jejich víru jiskrou, tedy Leninovým vnukem, později pionýrem, pak těžko vyslovitelným Komsomolcem a jako korunou úspěchu dokonce jejich vedoucím. Z této funkce až do konce svého působení v SSSR nevylezl a pozitivně ideologicky působil na mládež. I přes neblahý osud byl Sergej přirozeně inteligentní, prahnul po vědění a vést a poučovat mládež o nebezpečí imperialismu a dobru Leninova bratrství jej bavilo. Tomu co dělal věřil a nutno uznat, že v tom byl dobrý.

Po přijetí na elitní vojenskou školu na Kamčatce dále pokračuje ve svých studijních a politických aktivitách a tetelí se blahem pod chválou soudruhů. V jeho životě je všechno v pořádku a on chápe svůj úděl jakou rudou vlajku vlající v dáli, ke které se musí dobudovat silou Marxova a Engelsova vědění.

A protože režim má mladé chlapce jako on rád, dostane Sergej zajímavou nabídku. Vytvoří skupinu čtrnácti silných a zdatných chlapců a s nimi budou zjednávat pořádek s výtržníky a nepřáteli státu a společnosti. Sergej je rozeným vůdcem a má přehled, kdo je na akademii dobrý, snadného úkolu se zhostí s radostí a jen čeká, co bude dál.

A dál se dějí věci. Skupinka je povolávána na zjednání pořádku v krčmách a pajzlech mezi opilci a prostitutkami a nezřídka po brutálních akcích zůstávají na místech těžce zranění, zmrzačení i mrtví. Mladíci jsou svými veliteli za brutalitu akcí chváleni a odměna 25 rublů za bitku pro každého je více než motivující. Jejich výcvik ovšem vede jen k jedinému účelu.

K eliminaci skupin věřících, kteří jsou považováni za výhradní a nejhorší nepřátele režimu. Jsou horší než vrazi a jejich otrávené jednání kazící duše mládeže a ohlupující rozum je potřeba zatrhnout. Čím brutálněji a násilněji, tím lépe. Po rozpačitých začátcích nabírá skupina sovětských bijců druhý dech a při likvidaci setkání nebohých věřících s modlitebními knížkami v ruce a zpívajících žalmy mají v rukou obušky a nože. Jejich brutalita se stupňuje a počty obětí se stále zvyšují. Vedení je ovšem spokojeno. Věřících sice neubývá, pod vlivem hrůzovlády je jich více a více, ale výsledky v podobě rozmlácených domků, spálených modlitebních knih a zatčených náboženských vedoucích tu jsou.

A právě při pálení knih se do jedné Sergej podívá a slova v ní ručně přepsaná jej udeří do očí a duše. Věřícím nerozumí, nechápe, proč i přes brutalitu akcí se stále shromažďují, nechápe jejich vnitřní sílu. Ale přes opsané žalmy na něj náhle prosvitne slunce a on pomalu začíná chápat, že jeho cesta krve, bolesti a ponižování není ta, jakou se chtěl dát. Že režim jej dusí svým lhaním a předstíráním. Že takto už nemůže žít.

A tak se jednoho dne rozhodně vyrvat se z pout brutality a násilí, do kterých se před lety nechal dobrovolně zavřít. Udělat krok po jednosměrné cestě a zvolit raději smrt než život ve vlasti.

Sergejovo vyprávění o brutalitě v sirotčincích a později pod ochrannými křídly vyšších funkcionářů je neuvěřitelné. A přes to se to stalo. Paranoia sovětského zřízení, které vyhladovělo obyvatele do zoufalství, aby pak za pár mizerných rublů byli ochotni zničit nenávratně život druhému, je nechutná. A bohužel povědomá.

I přes skutečnost, že knihou probíhá náboženská linka a je vydána, mimo jiné, karmelitánským nakladatelstvím, nelze ji brát jako křesťanskou a duchovní četbu. Je to svědectví o pronásledování jedné skupiny obyvatel očima jejich bijce. Nenajdete tu obracení na víru ani provolávání slávy Kristovi, jedná se o vyprávění zmučené duše a o jejích mučitelích.

Sergejův tragický a krátký život vede k mnoha zamyšlením a zbytečné zmaření jeho života je jen dovršením hrůzy, do jaké se narodil. I čtením takových knih se drobně jistíme, aby se nic takového nemohlo opakovat. I když, do budoucnosti nikdo nevidíme....

Komentáře (0)

kniha Odpusť, Natašo! recenze