Podle skutečného příběhu

recenze

Podle skutečného příběhu (2016) 5 z 5

/ evasamankova

Tento příběh byl inspirován skutečnými událostmi… Jde o fikci, podobnost se skutečnými osobami a událostmi je tak čistě náhodná… Dílo je částečně autobiografické… Zčásti jde o smyšlenou fikci, zčásti o skutečné události…

Taky jste z předchozích vět trochu zmateni? Točí se kolem nás každý den. Ať už otevřeme knihu, pustíme film nebo nám jednoduše někdo právě něco povídá… Jde od sebe jasně oddělit realitu a smyšlenku? V jakém bodě se jejich hranice stírají? Co je fikcí pro jednoho, může být čistou všední realitou pro druhého… Co se dá nazvat pravdou, a co lží?

To jsou otázky, na které autoři knih či filmů zpravidla poskytnou nějakou tu úvodní formulku, která ozřejmí pozadí příběhu. Přesto nelze popřít, že ty s podtitulem „podle skutečného příběhu“ nějak samy o sobě táhnou víc, budí silnější zájem. Mezi autorem a divákem/čtenářem tak chtě nechtě vzniká jakýsi vztah. A v něm, přiznejme to, tu „delší část sirky“ v ruce drží tvůrce…

Jak moc si autor se čtenářem může pohrát, dokazuje ve svém novém románu nazvaném Podle skutečného příběhu oblíbená a několikrát oceněná francouzská spisovatelka Delphine de Vigan. Po titulech Ani později, ani jinde; No a já a Noc nic nezadrží je to tak už její čtvrtá kniha, jíž se dostalo českého překladu.

Podle skutečného příběhu je mnohovrstevnatý román, jehož základní linka vypráví o spisovatelce Delphine - ženě středního věku, které po velkém úspěchu poslední knihy vstupuje do života záhadná L.. Mezi ženami postupně roste přátelské pouto, jenže poté, co Delphine upadne do tvůrčí krize, se stává tento vztah až patologickým. Osudová proměna je ale pomalá, plíživá a dokonale řemeslně podaná. Autorka čtenáře sevře prostřednictvím atmosféry do pomyslných kleští a nepustí.

Příběh má silný psychologický rozměr, v závěrečné části pak graduje až téměř do roviny hororové. Vyprávěn je hlavní hrdinkou v minulém čase, tudíž z jistého odstupu, který dává o to větší prostor k budování napětí - troušení náznaků, zneklidňujících střípků, aniž by byly ihned vysvětleny… Ačkoli celá kniha stojí ryze na dvou postavách, a téměř tu nenaleznete dialogy, je to i tak velmi pevný celek, který Delphine de Vigan navíc obalila dalšími vrstvami v podobě esejů, morálních otázek a úvah.

Líčení hlavní hrdinky je nejen napínavé a znepokojující, ale ve velké míře zvláštně intimní - v osobní zpovědi, vztahu k L., v popisu pádu do propasti krize, neschopnosti psát až jakési fobie. Spolu s tím románová Delphine rozdírá otázky přátelství, důvěry, hranice lásky a nenávisti, normálnosti a šílenství… Tam, kde jeden prvek končí, začíná druhý, ale nejčastěji jdou společně ruku v ruce.

Stránku za stránkou ulpívá čtenáři v hlavě nevyhnutelně stále více a více otázek. Je možné, že píše autorka opravdu o sobě? (Když s hrdinkou ani zdaleka nemá společné jenom jméno…) Co v knize je skutečnost, a co fikce? A jde to vůbec poznat?

Klobouk dolů před Delphine de Vigan! A rovnou dvakrát za sebou, protože napsala, či spíše přímo zkonstruovala, výborný a originální román, který vám utkví dlouho v paměti. Ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že píše výrazně osobitým stylem a ani chvilku nenudí, navzdory tomu, že se pohybuje na poměrně malém prostoru; a zadruhé proto… že tak úžasně předkládá lživou pravdu. Nebo pokud chcete, tak tedy pravdivou lež…