Podivný sen o Podivné knihovně

recenze

Vzhledem k tomu, jak ráda se ztrácím ve snech a fantaziích, není divu, že si u mě poslední dobou získává značnou oblibu pan Murakami. A je mi celkem jedno, jestli se brodím v surreálné mlze jeho románů nebo bloudím v předivu krátkých povídek.

Jistě, můžeme polemizovat nad smyslem vydání takových jednohubek jako byl, v případě Murakamiho, loňský Spánek a letošní Podivná knihovna. Ale víte co? Já na to zvysoka kašlu. Je mi jedno, že ty knížky mají pár stránek, slupnuté je mám za pár minut a člověka občas napadne, jestli to jen není vypočítavý kalkul nakladatele, jak si před Vánoci namastit kapsu. Za mě irelevantní.

V momentě, kdy jsem vkročila do téhle knihovny, zmocnil se mě silný pocit, že sním. A nepustil mě po celou dobu. Spolu s chlapcem se dostanete do temných míst pod všední stavbou, budete se proplétat nezměrným bludištěm se třemi tlustými fascikly o daních v Osmanské říši, abyste nakonec skončili s železnou koulí na noze v podivné cele.

A nebyl by to Murakami, kdyby vás nezatáhl do podivné říše s ještě podivnějšími tvory. Těšit se tak můžete na zákeřného dědka, jemuž z uší lezou chomáče bílých chlupů, malého mužíka navlečeného do ovčí kůže a tajemně krásnou němou dívku.

Jedním z nejvýraznějších rysů Murakamiho tvorby je samota. Všichni hrdinové Podivné knihovny jsou osamělí, přestože se dokáží na krátký čas spojit, aby uprchli ze svého žaláře. I když je jejich útěk zdárně dokončen, samota se znovu přihlásí o slovo.

Podivná knihovna je fantaskní a snové místo, protkané půlnočními pavučinami a prachem melancholie. A ach, ty ilustrace. To je kapitola sama pro sebe. Ty obrazy ještě více umocňují čtenářův pocit, že se ocitl na nějakém hororově kouzelném místě. A co když má takové místo každá knihovna na světě? V tom případě můžeme být rádi, že jsme měli to štěstí jej nikdy nepoznat.

Tahle exkurze do knihovního podzemí je tak krátká jako sen a přece natolik intenzivní, že se ve mně dozvuky budou ozývat ještě dlouho po dočtení. Nechte logiku spát a probuďte svou fantazii ve všudypřítomné temnotě a společnosti ďábelského kmeta, který netouží po ničem menším než je váš vědomostmi napěchovaný mozek.

Krátké, snové, podmanivé, melancholické, osamělé. Četla jsem to vůbec nebo se mi to jen zdálo? To je jedno, chci další takový zážitek!

--- Nedlouho poté, co dědek odešel, se ukázala dívka. Tak jako vždycky vklouzla do místnosti mezerou v pootevřených dveřích.
„Dnes máme novoluní,“ povídám jí.
Tiše se posadila na postel. Zdála se být moc unavená. Bledší než jindy, bezmála průsvitná, divže jste skrz ni neviděli zeď, před kterou seděla.
Za to právě může novoluní, víš? řekla. Nový měsíc od nás ledacos odejme.
„Mě zase trochu pálí oči.“
Zadívala se na mne a trochu pokývala hlavou. S tebou samotným nic není. Proto nemusíš mít strach. Určitě se odsud v pořádku dostaneš. ---

Komentáře (0)