Píseň ve tmě

recenze

Ve vzduchu je cítit zima a pach smrti. Na krajinu se snáší sníh. V dáli je slyšet houkání vlaku. Obří černý had se žene kupředu, zdolává zatáčku. V oknech jsou vidět obličeje cestujících. Jedním z nich je smutná žena, vedle ní sedí dvě děti. Děvče a chlapec. Ale co to? K chlapci se natahují dvě průhledné ledové ruce, přivinou ho k sobě a odnáší ho do neznáma. Na sedadle se kácí tělíčko malého nebožátka…

Tak začíná neskutečný příběh malého děvčátka Liesel a vlastně i smrti.

Všichni jednou umřeme. Je jedno, jestli to bude dnes nebo zítra, ale smrt přijde. Je to jediná jistota v životě. Lidé mají o smrti různé představy. Nevíme o ní nic, dokud nás nenavštíví. To už ale svůj příběh nemůžeme nikomu vyprávět. A proto je tu ona (smrt), aby nám řekla ten svůj. Ten svůj a taky příběh děvčátka Liesel, česačky slov…

Čtenář otevírá tlustou knihu a nasedá do rozjetého vlaku s malou dívkou s velkým srdcem a silnou náturou. Tam to vše začíná.

Liesel, její bratr a matka sedí ve vlaku a pozorují krajinu míhající se za oknem. Přichází první životní rána a smrt bere Liesel bratra. Ještě se nevzpamatuje z prvního šoku a přichází další rána. Válka jí pro změnu bere to nejcennější, co má. Dívka je nucena rozloučit se se svou matkou. Děvčátka se ujímají pěstouni. Otevírá se nová kapitola života.

Liesel sice ztratila svoji rodinu, ale získala otce. Vlastního tátu nikdy nepoznala, ale Hans Hubermann jí ho vynahradil se vším všudy. Táta Hubermann dal dcerce nejen základy čtení a psaní, ale hlavně lásku, přátelství a pocit bezpečí. Vznikl mezi nimi velmi pevný vztah. Díky němu překonala těžké období, aby mohla prožít své dětství.
Vzpomínám-li na postavu Hanse, slyším v dáli nádherné hraní na harmoniku, cítím vůni tabáku a představuji si dlouhé zežloutlé prsty, jak se snaží ubalit cigaretu.


Ano, je tu válka, různá nebezpečí, chudoba a hlad. I přes to všechno se Liesel dokáže radovat ze života s novým kamarádem Rudym.

Máma Rosa Hubermannová byla velmi rázovitá a také prostorná žena. Rosa nikdy neměla daleko k nadávce, výprasku a výbušnosti, ale bylo cítit, že má dobré srdce. Připomínala mi matku Kráčmerku a tak nějak vypadala i ve filmu, který se během čtení odehrával v mé hlavě.

Nejvíc mě okouzlilo velké přátelství dívky s boxerem Maxem Vandenburgem. Dárek od Maxe byl dle mě nejlepším dárkem jaký Liesel kdy dostala. Vlastně, když tak o tom přemýšlím, dvojice si dávala vzájemně nádherné dárky.

“Často si přeju, aby to vzalo konec, Liesel, ale ty pak uděláš něco… já nevím, třeba sejdeš po schodech do sklepa se sněhulákem v rukou.“

Zlodějka knih ozvláštnila život lidem ve svém okolí. V tom jí byla nápomocna i četba. A co by to bylo za čtenářku, kdyby nevlastnila knihy. Ať už je Liesel získala darem nebo krádeží, každá kniha si nesla svůj příběh (nejen ten, co měla vepsaný mezi řádky, ale i kus dívčina života).

Většina postav měla jedno společné. Brzy je měla navštívit smrt a odnést je na lepší místo. V ten hrozný čas měla smrt hodně práce. Zaměstnala jí válka a nutila smrt pracovat čím dál víc. Sama smrt se cítila velmi unavena.

“Nosila jsem je v prstech jako kufry. Nebo jsem si je přehodila přes rameno. Jenom děti jsem nosila v náruči.“

Kniha mě chytla za srdce. Děvčátko jsem si zamilovala a vše s ní prožívala. Díky tomuto vyprávění se mi vrátily vzpomínky z mého dětství. Jak nám dědeček vyprávěl o těžké době, o válce, o “krvavém nebi“ a my vnoučata naslouchala s otevřenými ústy, vyděšena i fascinována zároveň.

Musím říct, že jsem si čtení se Saumensch skvěle užívala. Roznášení prádla, lotroviny s Rudym, drobné krádeže, rvačky, nejeden Watschen, radost z nákupu lízátek, osvojení si knížek… ještě teď, když píšu o knize, se musím smát při oživování scének z této knížky.

“Hlavně mě nekopni do vajec.“

V knize jsou krásně zachyceny pocity, ať negativní, či pozitivní. Válka na jednu stranu lidi okrádala o jejich milované a přinášela jim bolest, ale na druhou stranu otevírala cestu novým přátelstvím, lidé byli semknutější, lidštější. Nebáli se podat pomocnou ruku nebo oschlou kůrku chleba židovi, i když za to byli náležitě “odměněni“.

Ač smrt dávkovala hrůznou část postupně a připravovala čtenáře na ošklivý zlom, přesto mě další ztráta česačky slov velmi zasáhla. Neubránila jsem se slzám a smutku.

I tak pro mě patří kniha mezi ty nejlepší, které jsem kdy četla. Právě díky dokonalému zachycení dobra i zla, tak jak to je, bez přikrášlování.

“Věc hnusná i nádherná zároveň, slova té věci zatracující i skvělá.“

Komentáře (0)